Vždy se těším, když mě čeká řízení auta, které jsem předtím neřídil, a vůbec nehraje roli, jestli je to vůz nový, starý, za miliony či za pár kaček. Je to směs pocitů a očekávání, co přijde, až nasednu, nastavím si sedačku, seřídím zrcátka a otočím klíčkem. Už v této fázi člověk pozná, s jakým autem má tu čest. Je všechno přehledné, logické a po ruce, anebo to musím hledat? Imaginární plusové či minusové body naskakují, a to jsem se ještě ani nerozjel. Tohle poznávání dosud nepoznaného mě na mé práci baví nejvíce. Možná to bude znít namyšleně, což bych nerad, ale většinou řídím ta „lepší“ auta. To mi však nebrání v tom, ocenit kvality i běžných aut. Je totiž prima, když vás pozitivně překvapí auto, u kterého nemáte kdovíjaká očekávání.

Stalo se to nedávno. Byla neděle a já se „nepracovně“ ocitl na sedadle spolujezdce jednoho francouzského hatchbacku. Šlo o aktuální generaci populárního modelu. Přestože jsem se snažil jen pasivně sedět a konverzovat s řidičem, hluboko v mysli jsem řešil ergonomii palubní desky a snažil se odhadnout charakteristiku motoru. Nemoc? Možná. A pak to přišlo, měl jsem řídit. Nechtěl jsem a dobře jsem věděl proč. Nedal jsem na sobě nic zdát a nedobrovolně usedl za volant, kde mě čekalo měkké tupé řízení, o pedálech ani nemluvě.

Držím se hesla, že dobré auto se pozná po padesáti metrech jízdy. Je to trochu nadnesené, ale divili byste se, jak pravdivé rčení to může být. Platí to samozřejmě i naopak. V tomto případě stačilo metrů pět. Byl bych k tomuhle autu nefér, kdybych jej označil za špatné, protože jeho oblíbenost hovoří o opaku. Objektivně řečeno, je to průměrné auto, které si kupují lidé za účelem přepravy. Emoce a zábava v tom nehrají roli. A ani já jsem v tom nehledal žádné pozdvižení, potřeboval jsem se jen přepravit z bodu A do bodu B. Všeho všudy to byl asi kilometr jízdy po městě včetně parkování.

Řízení, ke kterému stačily dva prsty, patřilo mezi ty lepší vlastnosti. Nepřesný a drhnoucí chod řadicí páky jsem taky ještě rozdýchal, ale úplně nejhorší byly pedály. Bože, vždyť k zastavení auta by stačilo pustit pírko na brzdový pedál! Se spojkou to bylo podobné. Snažil jsem se překalibrovat všechny svoje smysly, ale neúspěšně. Už dlouho jsem se nesoustředil na práci nohou jako v tomto případě -  v dieselu s výkonem devadesát koní! Diagnóza byla jasná: neumím řídit obyčejná auta, minimálně ta z Francie.

Paradoxní je, že jízdní vlastnosti „Frantíka“ a jemu podobných nejsou tragické a bohatě postačí těm, kteří tato auta vlastní. Tak proč jsou tragické jejich nejdůležitější ovládací prvky? Chápu, že vše musí být „měkké“, žádná slečinka ani důchodce nechtějí vyvíjet tlak třiceti kilogramů na brzdový pedál, ale ten, kdo je zodpovědný za chod pedálů v tomhle autě, by zasloužil pověsit do průvanu. Tento frustrující zážitek mě utvrdil v dojmu, že než hezké nové autíčko za skvělou cenu, tak raději starou vránu od prémiového výrobce. Neznám jediný důvod, proč bych měl při řízení trpět. A vám radím totéž. Řiďte auta, která vás baví, a neztrácejte čas s těmi, které si vás nezaslouží.

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.