Našel si mě natažený ukazovák přísně hledícího člověka v helmě za volantem, jsem na řadě. Mírně nervózní cpu svou nadměrnou hlavu do helmy o půl čísla menší, hraji si s přezkami. „Cvak!“ – úspěšně, patentek zapadl. Opírám se levačkou o lešení za kabinou, pravačkou se pokouším opřít kdekoliv jinde, jen ne o křehký karbonový štítek místo čelního skla, soukám se přes vysoký bok do úzkého a dlouhého hliníkového kokpitu a snažím se šlápnout na podlahu a ne na karbonovou sedačku. Au! „Pozor na výfuk na boku.“ Pozdě, už mám caterhamovský cejch na lýtku. Aspoň budu moci ukazovat klukům v hospodě božská stigmata, aby mi můj zázračný příběh věřili.

Mé zorné pole se díky hledí integrální helmy zúžilo na periskopový výhled jako z tanku a hlavu nemůžu pořádně sklonit, ani nemluvě o mých roztřesených rukách, takže při upínání čtyřbodového pásu potřebuji asistovat. Pořádně je utahuji, že skoro nemohu ani dýchat, abych při jízdě nevypadl z otevřeného kokpitu. „Můžeme?“ Palec nahoru a pokus o pokývání hlavou, který také zhatila spodní hrana helmy. Pilot zařadí jedničku, celé auto sebou cukne, a lehce trhavým plížením se se zlostným chroptěním rozjede boxovou rovinkou.

„Při jízdě měj ruce u sebe,“ nakazuje mi ještě Honza. Škoda, protože vyděšené ječení do helmy přijde o poslední zbytky dramatu, když u toho nebudu moci panicky mávat rukama nad hlavou ve stylu Team America’s Secret Signal, až se něco podělá. Ještě traťovému maršálovi ukázat pásku na zápěstí a jdeme na to. Plyn jde na podlahu, motor se mi svým řevem skrz závodní výfuk hned vedle mého pravého boku snaží roztrhnout ušní bubínky, neodvratně se blíží první zatáčka a… Víc si nepamatuji.

Hezký příběh, že? Dobře, teď vážně. Dalších pár minut, které zabralo obkroužení pár kol Masarykova okruhu, se mi slilo do jednoho velkého a zamotaného klubka vzpomínek, ze kterého se mi jen těžko daří upříst celou linku příběhu. Vlastně je tenhle článek pokusem urovnat si všechny dojmy v hlavě, za těch pár chvil jich totiž bylo tolik, až je můj mozek přestal stíhat zpracovávat a spadl do úsporného režimu provázeného nepřítomným pohledem do dáli a úsměvem jako po lobotomii. Pojďme si to tedy projít postupně.

Pokud jste nikdy nejeli Caterhamem, asi si jen těžko budete umět představit, jak fyzický je to zážitek. Sedíte nalepení přímo na rameni řidiče, kousek nad pás jste chráněni úzkým plechem, jinak je všude kolem vás volný prostor a nebe nad hlavou. Jste vystaveni všem elementům, které na auto působí, a můžete si je procítit. Hluk do uší, vítr do obličeje, a když sprchne, máte vodu v každém tělním záhybu. A nechtějte, abych začal o ohni. Za dob Stirlinga Mosse se kvůli němu nepoutali, ale udělat to v Catu, vyhodí vás fyzikální zákony na asfalt v první zatáčce. Čtyřbodový pás má snadno odjistitelný zámek, ale i tak člověku mnoho jistoty nedodá, když je jeho rameno boční deformační zónou. Náš Cat má navíc zhruba 250 koní, takže i když připočteme zatížení dvěma lidmi, stále má kolem tří set padesáti koní na tunu, což je podobné 911 GT3, které tu Honza celou sobotu ztrapňoval doháněním a předjížděním. Už máte představu, oč jde? Prima, zpátky do akce.

Blíží se první zatáčka. Je stále blíž a blíž, míjíme uvažovaný brzdný bod, za ryku motoru stále zrychlujeme a… najednou se svět zastavil. Honza zadupl brzdu, mě to pověsilo do pásů, trhnutí volantem doprava se mnou smýklo doleva na středový tunel, od zadku se ozývá sténání týraných gum, prolétáváme přes apex – klidně bych si na něj mohl ze sedačky na obrubník sáhnout, kdyby mi nebylo zakázáno hýbat rukama – a Honza už má plyn na podlaze, motor huláká na celé kolo a mě přetížení tlačí do karbonové, jemně polstrované sedačky. Směji se v soukromí své helmy jako smyslů zbavený. Po podlých úderech do mých ramen, žeber a zad od gravitace se mi staví na odpor vzduch, který mě fackuje přes helmu. Už vím, jak tvrdou práci má spoiler. Krčím se za miniaturní čelní štítek, aby mi to neutrhlo hlavu, a snažím se soustředit na další zatáčku. Tvrdé brzdy, smýknutí dopředu, zatočení volantem, smýknutí doprava, pískání gum, plnej a záda otlačená od sesle. Proletí mi hlavou, co by se stalo, kdyby tu hranu neudržel a auto sebou prásklo o nepříjemně blízká svodidla. Ale i přes zvuky, které vydávají zadní kola, se zdá, že mají ještě kus přilnavosti k dobru – cítím to dokonce z místa spolujezdce!

Postupně si začínám zvykat, tak se zkouším soustředit na stopu, kterou mám nakoukanou z tribun. Brno je plné dlouhých, táhlých zatáček, které svědčí gétéčkům a bikům MotoGP, takže většinou kloužeme půlku zatáčky po obrubníku. Sleduji přední zavěšení, jak na mírných nerovnostech a pod zatížením pracuje, pozoruji kola, jak zatáčejí a s železnou pravidelností trefují apexy. Honza auto nešetří, sekvencí kope rychlosti nahoru a bleskurychle je shazuje dolů, motor trápí v horní třetině otáčkoměru a využívá všechen dostupný mechanický grip, který podvozek dokáže vyvinout. Mrknu doprava a kde se já krčím před poryvy větru, Honza je vzpřímený a řídí naplno. Najednou se odnikud bez varování vynoří závodní Exige a vezme nás zleva, Honza o něm zjevně věděl a udělal mu místo. Exige se na chvilku řadí před nás a čistí nám stopu. Mám hlavu někde na úrovni jeho zadních světel, zkoumám jeho ohromné zadní křídlo a odtrhovou hranu pod ním, pozoruji pravidelnou mřížku na zádi, očima hledím do jeho výfuků, skoro bych si na něj mohl sáhnout (a zase se spálit). Exige mizí, za chvíli se v nájezdu do poslední šikany přižene Viper ACR s Vette Z06 v závěsu, spořádají nás jako jednohubky, v zatáčce vezmou vnitřkem i Exige a mizí po hlavní rovince. To už ale zabočujeme do boxů, je konec.

Dojíždíme k boxu, zastavujeme. Sundávám helmu, odpoutávám se ze sedačky a vyskakuji, Honza zatím vypnul motor a tlačí Cata do garážového stínu. Kouká na mě, ptá se, jak se mi to líbilo. Nevím, jestli se mám na celé kolo smát, nebo nevěřícně kroutit hlavou. Asi dělám obojí najednou, což na okolí působí asi trochu znepokojivě. Nevím, co říci. Jsem stále plný dojmů, které můj mozek odmítá zpracovat a vyhodnotit. Prostě to nepobírám. Jako mitfára jsem sotva zvládl nevypadnout ze sedačky při té improvizované soutěži o největší přetížení. Řidič se musí soustředit na jízdu, včas řadit, správně dupat na pedály a využívat schopnosti podvozku na maximum. Pak další úroveň – perfektní stopa, brzdné body a správně dávkovaný plyn na výjezdu. Také je tu okolní doprava, s rozdílnými výkonnostními třídami může přilétnout cokoliv odkudkoliv s až překvapivou náhlostí. A teď si to představte v závodě, kdy už řidič musí všechno základní řízení zvládat na bezchybné úrovni zcela automaticky, soustředit se jen na soupeře kolem a volit stopu dle aktuálních možností. Ne, to můj mozek zatím prostě nechápe. Tak moc je odlišná malá zoo okreskové zábavy od nebezpečné džungle okruhového světa.

A Cat je do téhle džungle perfektním parťákem. Sice má aerodynamiku cihly, ale co ztratí na rovinkách, to dohání v zatáčkách, kde díky lehkosti a brilantně nadčasové konstrukci snadno dohání o pár levelů výkonnější (a podstatně dražší) supersporty. Celé řízení si navíc maximálně užijete tím, jak jste všemu blízko. Řízení bez posilovače, mrňavý volant, žádné odhlučnění, perfektní jízdní pozice, kola přímo před očima, okamžitá odezva na plyn a lineární nástup výkonu. Navíc se díky nízké váze auto nijak zvlášť neničí, šetří gumy i brzdové kotouče. Ale jde o ten pocit z řízení. Díky tomu, že jste přikurtovaní hodně natěsno, jste s autem přímo srostlí a každým neuronem vnímáte jeho pohyby, vrtochy a nálady. Žádná nejistota, žádné tápání. A žádné flákání, jen jeden organizmus rvoucí se s okolím a bojující za dosažení společného cíle, šachovnicové vlajky nebo aspoň nejlepšího času na kolo. Nechutně návykové.

Takže Honzo, byl to vážně silný zážitek, který mi, jak jsi prorokoval, zpřeházel hodnoty. Dodělal jsi mě tím, když jsi prohlásil: „Promiň, spojka už to má za sebou, moc to nejelo.“ A rozhodně, ROZHODNĚ jsi pak neměl dodávat: „Brno je dětské hřiště. Počkej, až tě svezu na Ringu“, protože teď se mě nezbavíš, dokud mne tam skutečně nesvezeš. A pak už se mě nezbavíš vůbec! Vám všem doporučuji, abyste se, pokud budete mít tu příležitost, také nechali něčím podobným svézt. Abyste pochopili, jak fyzický zážitek řízení může být. A abyste měli o čem přemýšlet a co kamarádům, kteří ještě neprozřeli, vyprávět po večerech u piva. Kdyby vám to nevěřili, ukažte jim popálené pravé lýtko. Caterhamovské stigma, první znak závislosti na rychlosti.

Foto: autor

Umíte také takhle psát? Chcete všem nadšencům do aut sdělit své názory a nápady? Máme pro vás jedinečnou šanci! Přihlašte se do našeho KONKURZU a ukažte, co ve vás je!