Kapitola pátá : Triumph GT6 1972, modrá v odstínu čínského porcelánu...

Tenhle kamarád se narodil v Le Mans a odkojili ho Angláni přímo v paddocku olovnatým benzinem se špetkou ginu. Dali mu jméno Grand Tourer Six – GT6.  Nevím, zda ho sice vystihuje slovo „grandtourer“, protože si každý kilometr za jeho volantem setsakra oddřete a přijedete domů unavený a zpocený úplně všude, nicméně ta šestka, ta je slyšet široko daleko. Držme si tedy kostkované čepice, bude to rychlé čtení.

Řadový šestiválcový dvoulitr vydává krásný hutný zvuk, zpředu mechanický, tak jak bývá typické pro OHV motory, slyšíme práci ventilů, polykání vzduchu dvojicí karburátorů Zenith Stromberg a vzadu nám zpívá sonorní árií dvojitá koncovka nerezových „tubulárek“. Možná by se tenhle hudební nástroj líbil nakonec i Miku Oldfieldovi. No nic, už se nám motor pomalu ohřívá, teplota oleje a vody lehce zvedá a já můžu začít hledat jedničku. Triumph je hodně specifický. Řadí se tu jinak než v MG , dráhy jsou trochu delší, jednička víc od sebe nahoru, dvojka dolů a pak trojka dost k sobě a nahoru a čtyřka zase dolů. Zpátečku snad ani řešit nebudeme, dneska chci stejně jezdit jenom dopředu. Leda že bych se zadíval na oblohu a zalekl toho drobného deštíku a chtěl fofrem couvat zpátky do garáže. To by byla ale velká chyba, tohle auto postavili ostrovní inženýři, kteří dobře vědí, že se správným Triumphem projíždíte zatáčky lehkým smykem a pískajícími gumami za sucha a navíc s prstem v nose, kdežto za mokra jste zmakanej, zpocenej strachy a v euforické náladě, že jste to během těch posledních deseti zatáček ještě nerozsekal. 

Minulý pátek to bylo zrovna ideální. Bylo všechno dohromady, úseky s mokrými rovinkami a vyschlými zatáčkami, bylo to ale také samozřejmě naopak, dále komplet mokré úseky, a tím pádem panovala správně vysoká míra adrenalinu. Gétéšestku není potřeba prohánět nijak zvlášť rychle, málokdy se dostanu přes sto třicet, jenomže když slyším ten zvuk motoru, převodovky, co ji mám rovnou vedle levé nohy, diferenciálu a mnoho dalších mechanických zvuků, které se zcela bez izolace přenášejí do interiéru, stovka je prostě raketová rychlost. Teď k tomu připočtěme nulovou přilnavost gum 175/70 R13 na mokru a fakt, že před vámi a okolo vás je asi dvěstěkilový motor versus ultralehký zadek, a vyjde nám, jak moc jsem se asi bavil v rychlostech, při kterých majitel moderního cestovního auta ospale zívá.

Gétéšestkta má poměrně dlouhé převody, takže abychom dokázali potenciál motoru využívat správně, je potřeba dát v některých vracákách i jedničku. Dvojkou se totiž často dostaneme výrazně pod dva tisíce a samozřejmě se to pak hůř sbírá. Hlavní vinu na tom hraje ostřejší vačka, která ale nabízí extázi nad čtyři tisíce. Jízdní vlastnosti nejsou rozhodně ideální, natož pak pozice za volantem. Sedím moc nalepený na dveřích, protože retro závodní sedačky nešly přimontovat více do středu auta, pedály naopak výrazně ke středu auta a vyosené v poměru k volantu. Navíc se musím trochu přikrčit, protože jinak mi hlava mlátí o strop. Je to ale kompletně jedno, celý ten diskomfort vytváří něco, co se jmenuje charakter. A taky je o tolik jiné než jakákoli běžná auta, takže jsou vlastně tyto nedostatky vzrušující.

Řítím se právě do levé tři, jedu nějakých padesát mil nebo tak nějak, ručička rychloměru se chvěje jako osika, jenže v tom okamžiku vidím, že zatáčka je zrovna mokrá. A sakra, proběhne mi hlavou. Pod lehkým plynem ale dosahuji postupně smyku všech kol, postupným přidáváním plynu konečně překonávám nedotáčivost předku a připravuji kontra. V tomhle momentu už vidím, že to dám, v zatáčce mi naštěstí nedojde asfalt. Ty vole, dal jsem to! Jen tak tak, ale dal. V Triumphu je to v podstatě jako na motorce, buď krchov, když se to nepovede, „rychlá“ když zrovna nejede proti náklaďák a nejsou tam stromy, anebo pot a euforie z vyplaveného adrenalinu, když to celé vyjde a asfalt stačí.

Tyhle pocity vážně už nevznikají, když řídíme nové sporťáky. Podle toho to taky někdy vypadá. Dvě stě na rovině, zatáčka, a jéééje, už to nedobrzdím, rána jako kráva, párkrát bouda, šok, zdemolovaná empětka, ale frajer v klidu, ani neodřený. Je to asi humánnější přístup, šetří lidské životy, ale nakonec nás obírá o to reálné vzrušení z jízdy. Z jízdy, kde víte, že chybu nemůžete stokrát opakovat. Naopak když se vyjížďka zadaří a vy zajedete do garáže se zdravým autem, můžete si pak dát zasloužené pivo, co báječně chutná...

Znamená to snad, že MG je definitivně z kola venku a oproti Triumphu nosí sukně? Ne tak docela. MG je totiž celkově dospělejší auto a nabízí vyváženější podvozek. Vím přesně, co od něj můžu čekat, a to i na mokru. Je míň nedotáčivé, ale motoru chybí výkonová špička. Prostě MGB je svými vlastnostmi dokonalý předek MX pětky, Triumph GT6 je svůj vlastní, bohužel pohledem moderních aut už naprosto vyhynulý druh.

Foto: Ondřej Kroutil

Díl první: Simca 1301

Díl druhý: Ford Cortina

Díl třetí: Ford Fairmont kombi

Díl čtvrtý: MGB GT