Kapitola druhá: Ford Cortina 1968, světle modrá (téměř jako odstín Iris blue pro MGA)

Můj dlouholetý kamarád číslo dvě Ford Mord, jak prohlásil pomahač a chránič při jedné z namátkových kontrol sloužící svou službu za cedulí jedné středočeské vísky.  „My se tady s kolegou vsázíme, jestli to jede Volha nebo co, a on to jede Ford Mord, ukažte mi prosím doklady,“ zaslechl jsem tehdy na přivítanou. Doklady jsem měl, místo ukázky zapomenuté lékárničky obratně demonstroval, že mi alespoň nechybí nářadí ani startovací kabely a jelo se dál.

Koukám, že jsem začal příběh o Cortině nějak od prostředku. Ovšem má to také svůj důvod, zkrátka to s ní bylo často podobné tomuto výše uvedenému scénáři – vzbuzovala celkem slušnou pozornost.  Ne snad že by to byla nějaká drahá exotika, ale v očích české veřejnosti, a speciálně těch, co ji mohli zažít jako novou, byl tenhle Fordík velké fáro, co jen tak někdo neměl, nicméně o tom, kdo ji měl, se dlouho pamatovalo. Slýchával jsem tedy častá klišé typu, no jo Cortina, tu měl támhle soused zelinář a pak taky ještě Petr Janda, Olympic. A Jak to tedy s mojí Cortinou začalo?

Cortinu jsem nesehnal úplně náhodou, tahle dvoudveřová Angličanka prožila v podstatě celý život v mém rodném městě a zůstávala stále v jedné rodině. Na nákup jsem si ovšem musel chvíli počkat, věděl jsem o ní a taky jsem jasně věděl, jak ji hrozně chci, ale zkrátka nebyla na prodej. Až jednou přišel ten okamžik a i cena byla víc než přijatelná. Víte, tuhle Cortinu jsem si natolik oblíbil a vytyčil za cíl, že jsem před prodejem vlastně vůbec nezkontroloval její aktuální stav, připadalo mi to celé v té chvíli vlastně trochu jako výhra v loterii. Jak to tak bývá, následující týden přišlo vystřízlivění a počítání rezavých míst a nedostatků. Nebojte se, nic z toho mě ani v nejmenším o radost a nadšení nepřipravilo. Nakonec se Cortina přeci jen lépe a sportovněji řídila než Simca, nadchl mě její tenounký věnec volantu a minimalistický přístrojový panel v barvě karoserie posetý pouze nezbytnými přístroji. Byla to pro mě taková evropská zmenšenina amerických full size Fordů, nabízela spousty stylu šedesátých let, ale také bohužel jen polovinu amerického motoru. Nevadí, zas byla úžasně lehká a obratná v porovnání s kterýmkoli jejím americkým velkým bratrem.

Možná si říkáte, proč vlastně mladej kluk jde do další starý káry, která udělá sto třicet, a to ještě jen na dlouhé letištní ploše za příznivého větru a z nuly na sto se dostane za… hm, velmi zřídkakdy. Tohle je vlastně ta celá klíčová záležitost a nakonec i důvod, proč jsem se rozhodl pro tenhle seriál a pro osvětu youngtimerů na Driverswebu. Důvodů je několik, a všechny jsou subjektivní a emocionální.

Zaprvé, jízda v Cortině je prostě děsně „cool“. Je to zkrátka velmi specifický zážitek doprovázený vůní oleje, výfukových plynů a koženky, co vás děsně pálí do zadku, kdykoli je venku trochu tepleji a sluníčko.

Zadruhé, holky na podobná auta letí, zdánlivě si myslíte, že je to blbost, že třeba s černou Hondou CRX nebo natuněným Báwem e36tkou nejlépe v naftě uděláte větší dojem na místní diskošce. Opak je pravdou. Uvědomte si, že s Cortinou budete na parkovišti zpravidla jediní a tohle může zabodovat. A teď si ještě představte, když v Cortině vezmete svou potenciální přítelkyni na rande a cestou se vám lehce porouchá. Totální propadák a hanba, říkáte si, jenomže jen do té chvíle, než zjistíte, že jí na rozdíl od moderního auta opravíte na místě a jede se dál. Zkrátka otevřete kapotu, vezmete šroubovák, klíče a tak dále, chvíli si s tím hrajete, trochu se zamažete od oleje, nic méně pak vítězoslavně nastartujete. Ha, a v tu ránu je z vás v očích vaší slečny superman a hrdina. Výlet neskončil, jak by se na první pohled zdálo na odtahovce, ale vy jste hrdinně zvítězil nad technikou. Ano, Cortina je opravdu technicky nenáročná a v zásadě naprosto spolehlivá. Ty občasné poruchy jsou většinou naprosto banální, někde se něco povolí nebo uklepe atd., také proto to vlastně nakonec spravíte.

Zatřetí, a toto je snad ještě důležitější než „cool“ faktor podobného auta, je takové to opravdové přilnutí člověka se strojem a nákaza veteránismem. Zkrátka nevím úplně přesně, jak se to stane, ale koupíte-li si někdy auto z 60. či 70. Let, budete pak už vždy chtít mít nějaké v garáži.

A tím se pomalu dostáváme k další kapitole, ve které modrý ovál neopustíme, jenom se přesuneme přes Atlantik do země vé osmiček a hamburgerů. Ale o tom až příště...

Petr Jeřábek aka RWDriver

Díl první: Simca 1301

-----

Třetí díl: Ford Fairmont