Tohle by mohla být jen další obyčejná dálnice. Čtyři pruhy, rychlostní omezení 130 km/h a rovná, jako když střelí. Tedy kdyby na obou jejích stranách nebyla rovná hladina vody, jedna Severního moře, druhá jezera Ijsselmeer, a silnice se na horizontu zdánlivě netopila ve vlnách. Tenhle rovný val, jako dělaný pro dálnici, není ale žádnou hříčkou přírody a darem z nebes pro silničáře, jedná se naopak o zázrak vzniklý lidskou rukou. V době, kdy Hitler tahal Německo a jeho obyvatele z hlubin první celosvětové ekonomické krize výrobou zbraní a stavěním dálnic pro opravdovou bleskovost svého plánovaného Blitzkriegu, Holanďané se rozhodli podmanit si přírodu.

A tak vznikla hráz, jež ochránila vnitrozemí od náladových záplav Atlantiku, a vytvořila tak umělé jezero a současně poskytla prostor pro dálnici zkracující cestování ze severu Holandska do Amsterdamu. 32 km délky, miliardy kubíků písku a jílu, šest let práce pěti tisíc dělníků. Když žijete pod úrovní hladiny moře, které máte skoro za domem, stejně jako více než polovina Holanďanů, buď si pořídíte opravdu vysoké galoše, nebo se přírodě postavíte. Začněte propracovanými hrázemi, kanály a mosty, a až nebudete mít sklepy plné slané vody a k sousedovi nebudete moci dojet jen člunem, přidejte i nějaké přílivové a větrné elektrárny a větrné mlýny, ať je ta protivná příroda i k něčemu dobrá.

Stojíme tu beze slova a zíráme na to neuvěřitelné dílo lidských rukou, výtvor nejen z písku a jílu, ale i potu, krve a slz dělníků, důkaz nezdolnosti lidského ducha. Ostrý atlantický vítr si hledá skulinky v bundách, aby nám co nejvíc znepříjemnil tu ohromující chvíli obdivu k tomuhle příkladu podmanění si přírody. Zážitek už začíná být až příliš autentický, tak se utíkáme schovat do tepla auta. Interiér je stále krásně vyhřátý, poryvy větru uvnitř prakticky neslyšíme, Yeti je pro nás oázou klidu.

Vlastně takhle báječně funguje celou naši cestu. Byl uklidňující v pražských zácpách, kterých jsme si dosyta užili díky špatnému timingu výjezdu, byl pohodlný na české dálnici, která nás vyvedla za hranice směrem na Drážďany, byl velmi schopný na německých autobahnech s neomezenou rychlostí, kdy se hnal bez problémů takovým tempem, které je tam naprosto běžné, ale v Čechách byste si za něj vysloužili okamžitě cejch piráta silnic, pořádnou pokutu a nějaký ten minusový bodík z řidičáku k tomu. Ačkoliv díky krabicovitému tvaru karoserie byste čekali aerodynamickou účinnost vržené cihly, Yeti je, pravda, ve vysokých rychlostech trochu hlučný, ale díky silnému turbodieselu snadno zrychluje i nad hranicí 130 km/h, to celé při snesitelné spotřebě vysokorychlostně průměrných sedmi litrů.

Po 780 kilometrech transkontinentálního přesunu se krajina změnila v naprostou placku, jasná známka toho, že jsme v Holandsku. V následujících několika dnech jsme procestovali Nizozemsko po pobřeží od severu k jihu, takže vám teď mohu napsat pár tipů. Holandsko totiž není jen zemí tulipánových polí, vodních kanálů, větrných mlýnů a legalizovaných lehkých drog. Pokud tápete, kam vyrazit, začněte v Haagu, kde je kromě sídla vlády spousty ambasád a sídel mezinárodních institucí také impresivní atrakce pro turisty jménem Madurodam. Nejzajímavější části Nizozemska zmenšené v poměru 25 : 1, vše v atraktivním hábitu a na jednom místě. O ubytování se bát nemusíte, celá země je prošpikována velmi dobře vybavenými kempy, kde vám, když budete mít štěstí, dají gratis i lahvičku Amstelu, typického holandského piva. Vyráběného v Německu. Op uw gezondheid!

Řidiči se tu k sobě chovají daleko uctivěji než v Čechách, nikdo ani náznakem neznervózní, když minete odbočení a musíte se motat v ulici a tím zablokovat provoz. Holandsko je ale díky své placatosti především rájem cyklistů, jehož srdcem je Amsterdam. Jeho 90 ostrovů totiž spojuje neuvěřitelných 1 400 mostů, jediným možným způsobem dopravy je kolo. V Amsterdamu se tedy pohybují tisíce cyklistů, pro které neplatí snad žádná pravidla. Žádné helmy, rozpadající se kola. Ale vše tak nějak záhadně funguje, ohleduplnost místních řidičů k cyklistům je pozoruhodná, naopak bezohlednost cyklistů vůči všem ostatním je ještě pozoruhodnější.

Zapomeňte tedy na auto, jedinou možností, jak se vyhnout cyklistům, je počkat do tmy, pak najednou začne celé město dávat smysl. Ulice s úzkými domy a vodními kanály plnými člunů a hausbótů působí malebněji, začnou po nich také uvolněnou chůzí korzovat veselí lidé, kteří právě vylezli z coffee shopů, a v pověstné ulici červených luceren z vitrín zmizí figuríny a místo nich nastoupí spoře oděné krásky. Samozřejmě ne že bychom tu byli kvůli tomu.

V některých průvodcích se také dočtete, že nizozemští hasiči musí několikrát za den z vody vytahovat auta, která spadla do místních kanálů. „Jasně, bláznivý Holanďani ujíždějící na mariánce,“ napadne vás. Jenže když pak vidíte, že kolem pověstných grachtů nejsou žádné obrubníky nebo zábradlí, místa v ulicích je minimum, a připočtete i chaos na silnicích zapříčiněný anarchistickými cyklisty, pochopíte, že vykoupat vašeho plechového miláčka zase není tak těžké. Prostě špatně zařadíte nebo nezatáhnete ruční brzdu a máte auto v kanálu.

Tenhle ultimátní test brodivosti jsem si odpustil, stejně jako jsem Yetiho nezvládl vystavit pořádné terénní výzvě, na tak divokou přírodu jsem v Holandsku prostě nenarazil. Ale pokud jde o polní cesty a vysoké obrubníky, obstál sněžný muž na jedničku. Trochu mě zklamal kufr, který se svými relativně průměrnými 405 litry nestačil na naši polní výbavu na týden. Pravda, nebalil jsem úplně kompaktně, ale pokud to máte stejné, Octavia kombi vám nabídne více než 150 litrů navíc, tak popřemýšlejte. Až do toho přijde rodina a nějaký ten kočárek, budete svůj styl pakování optimalizovat nebo si pořídíte střešní box.

Týden utekl jako voda a čekala mě další pořádná porce dálnic i s nášupem, z Rotterdamu do Prahy je to 970 kilometrů a ty musím ujet v kuse. Po týdnu výletnění a spaní ve stanu jsem dost unavený, ale tempomat za mě udržuje rychlost, DSG v automatickém módu nepostřehnutelně řadí, takže se jen musím držet volantu a dát si pozor na zatroubení, protože to bude známka toho, že jsem usnul a hlava mi padla na klakson. No, snad to zvládnu, výsledky crash testu v reálných podmínkách by vás, čtenáře, možná hodně zajímaly, ale ve Škodovce by mě moc nepochválili.

Zatím udržuji koncentraci přemýšlením. Nepochyboval jsem, že Yeti zvládne takovouhle týdenní porci kilometrů v pohodě, i tak mě ale překvapilo, jak příjemným společníkem na cesty byl. Pohodlným, prostorným, dynamickým, úsporným. Pokud nemáte závodnické ambice nebo profesionálně nestěhujete byty, Yeti vás uspokojí a podpoří v každé situaci. Praktičnost je jeho největší devizou, dozadu se vejdou i dva prostorově skromnější dospělí, a dojde-li na stěhování, zadní sedačky můžete nejen sklopit, ale rovnou i vyhnout, nicméně když dojde na kočárky, tašky na dovolenou a zadní sedačky plné dětí, můžete Yetiho dostat do úzkých.

Stejně jako Nizozemci ovládli náladovou, někdy až vzteklou přírodu a ochočili si ji jako domácího mazlíčka, tak i konstruktéři přinutili offroady, které původně vznikly jako praktičtější varianta traktoru a nabízely kultivovanost dopravy jen o chlup lepší než kravský hřbet, stát se příjemným společníkem ve městě i na dálnici. Yeti samozřejmě není určen pro orání polí, ale něco mi našeptává, že by i tuhle úlohu zvládl. Je to tedy nejlepší auto na světě? Pokud jde o nadšené řidiče, něco mu přeci jen chybí, ale v reálném světě má k ideálu hodně blízko.

foto: Jan Svoboda

Technické parametry vozidla Škoda Yeti 2,0 TDI 4x4 DSG: