Inspiraci škodováckých designérů prostě nemůžete přehlédnout. Kulatá světla, kuželovité blinkry, velká čelní maska, spousta chromu, dokonce i na náraznících, volant s vnitřním kruhem pro klaxon. A samozřejmě ty ploutve vzadu. Jeden z mála momentů, kdy se Škoda mohla rozšoupnout a udělat něco čistě pro radost. Kabriolet.

Pokud nepočítáme otevřená auta doby předválečné, je tahle felda jedinou radostí bez střechy, kterou si naše automobilka dopřála. A protože doba temna nebyla tehdy zase tak temná a železná opona byla ještě lehce pootevřená, mohla do východní Evropy proklouznout inspirace klasickým americkým designovým trendem. Jen do poněkud kompaktnějšího auta kontinentálního střihu.

Nevypadá nádherně? Droboučká, střídmě elegantní, důstojně stárnoucí s mladickou jiskrou v oku. Tenhle konkrétní kousek, který nám zapůjčil jeden z našich věrných čtenářů, nebyl v naprosto dokonalém stavu. Neprošel žádnou restaurátorskou dílnou, která by ho přetvořila do stavu odpovídajícího původnímu továrnímu. Tento vůz si prošel stadiem blízkým naprostému vraku, jemuž dal jistý nadšenec do aut šanci ke znovuzrození. Vlastními silami posháněl autentické díly a pospravoval, co uměl, aby felda mohla znovu brázdit silnice.

A to je to klíčové. Nejde o muzejní exponát sloužící jen k defilování na srazových parádách, mezi nimiž zahálí a slouží jen jako lapač prachu, ale o vůz jezdící v běžném „víkendovém“ režimu. Nepoznal sníh a dešti se také snaží vyhýbat (střecha neteče, ale stěrače byly z výroby poněkud poddimenzované), neslouží ani jako každodenní dopravník do práce, rád však vyjíždí i na běžné pochůzky po městě nebo na nákupy. Zkrátka kdykoliv má jeho šťastný majitel chuť si udělat radost jízdou historikem. A samozřejmě provětrat své vlasy.

Léto je tady a nejen ženy shazují své svršky. Je neuvěřitelné, jak odlišný je jízdní zážitek v otevřeném autě. Všemu jste blíž, všechny vjemy jsou intenzivnější. Hluk, vítr, rychlost. Jste blíž okolnímu provozu, ale zejména přírodě. Nesvírá vás kovová střecha, neizolují vás zavřená okna. Místo klaustrofobie se může ozvat agorafobie.

Navíc sedíte v autě, které nutí lidi otočit hlavu a ukazovat prstem: „Hele, to je auťák!“ Nakonec i všechny ty nadšené pohledy a radostná gesta, která vám zpříjemňují cestu, vnímáte intenzivněji než pod plechovou střechou. K tomu vám svítí slunce, po nebi plují mraky, vy cítíte opojnou vůni kvetoucích stromů a luk a vítr vám jemně čechrá účes. Svět je hned lepším místem pro život. Nejspíš se budete celou dobu usmívat, protože jízda v autě bez střechy a ještě k tomu veteránem je prostě neopakovatelný řidičský zážitek. Nebojte se zvědavcům mávnutím odpovědět a poděkovat za jejich zájem.

Jak automobilová babička jezdí? Ještě chvilku strpení, vážení. Pro auto z jiné doby platí i jiné zvyklosti. Už jen třeba řazení, to má zrcadlově obrácenou kulisu – jednička je od sebe a nahoru, dvojka pod ní, zbytek si už domyslíte.

Aspoň že nikoho nenapadlo zpřeházet i pedály. Ruční brzda je ve formě táhla schovaného hluboko pod sloupkem řízení, přičemž k její aktivaci je nutno vyvinout značnou sílu. Pro blinkry slouží páčka nalevo od volantu. Samozřejmě se nevypíná automaticky. Kde si běžně odkládáte levou nohu, najdete přepínač dálkových světel. Česká chytrost a schopnost improvizovat vygradovala v jednoduše řešené nádrži – na pravém boku je umístěno hrdlo nádrže, přičemž samotnou nádrží je v podstatě kanystr přichycený k boku kufru. Moc rád bych si poslechl historku, jak k takhle vtipnému řešení konstrukční tým dospěl.

Malý čtyřválec 1,1 l s jedním karburátorem má pro sebe vpředu místa dost. Vlastně tam konstruktérům zbylo ještě pár prázdných míst, kam by se nějaký ten válec navíc vešel. Štědrý je i zavazadlový prostor, jehož objem se dá skoro zdvojnásobit vyhozením rezervy.

I zadní sedačky lze osadit živými cestujícími, nejlépe v konfiguraci jeden dospělák napříč nebo dvě děti klasicky. Podmínky pro cestující vpředu jsou však značně odlišné moderním autům a působí komicky neobvykle. Sedačky jsou nalepené až na dveře, aby bylo uprostřed dost místa na tunel s pohonem zadních kol. Pokud se vám podaří vecpat nohy do prostoru mezi sedákem a spodní hranou volantu (což chce trochu ohebnosti) a vstrčit je do relativně úzkého tunelu, tak seznáte, že vám ergonomové z fabriky zapomněli vycentrovat nejen pedály, ale tentokrát i volant. Ten nemáte přímo před sebou, spíše vpravo vedle sebe, což je více zábavné než nebezpečné.

Pedály jsou nalepené jeden na druhý, což je naopak velmi nebezpečné. Zvlášť s velikostí mých bot zvící zaoceánské lodi. Práce hranou chodidla se extrémně hodí, jinak budete při brzdění dráždit zároveň plyn, což lidi kolem udiví a vás pořádně vyděsí. A když už jsme u jízdy, příležitostí bát se budete mít víc. Na obrácené řazení se dá zvyknout, ale nahmatávat v kulise rychlosti bez trochy zvyku spíš připomíná lovení jablka v kýblu plném vody. Koštětem. Naštěstí budete potřebovat vlastně jen jedničku na rozjezdy (nesynchronizovanou, což vám taky ozvláštní dojezdy na červenou s brzděním motorem), zbytek obstará všemocná čtyřka. Když už jsem zmínil zaoceánskou loď, rejd Felicie je zhruba podobný. Připočtěte si vůli řízení snad čtvrt otáčky volantu a budete mít na úzkých, točitých okreskách s protijedoucí dopravou o zábavu postaráno. Vzpomínáte si na staré černobílé filmy, kde pořád točí volantem, i když jedou rovně? Taky jste si mysleli, že v té chvíli „hrají“? Tak ne, je to naopak velmi reálné.

A když nemáte zrovna plné ruce volantu (Šimpanzí ruce se při parkování a městském manévrování hodí. I s jejich sílou.), přemýšlíte o brzdných bodech. Bubny ve všech rozích a citlivost pedálu znamenají ochotu auta „trošku přibrzdit“, když vy už prošlapáváte pedál skrz podlahu s nervózním tikem v koutku úst a před očima se vám načítá faktura za opravu auta s vyhlídkou na delší pobyt v nemocnici s rozkošným výhledem na přilehlý hřbitov. V šedesátých letech totiž nikdo bezpečnost neřešil. Zapomeňte na vzduchové vaky, deformační zóny, zapomeňte na vystřelovací oblouky jako ochranu při převrácení. Rám předního okna je možná kouzelně chromovaný, ale taky působí dojmem, že se nadře i s udržením čelního skla na svém místě. Jako by říkal: „Jdeš na budku? Sbohem, holenku, měl jsi být opatrnější.“ Vlastně v autě nejsou ani pásy, což sice přináší pocit podivné volnosti, ale rozhodně vám to nedodá na sebejistotě.

Většinou mě u testovaných aut zajímají takové věci, jako kolik mají koní (zhruba 50, když byla nová) a newtonmetrů, jak akcelerují, co si nechají líbit v zatáčkách nebo jak stabilní jsou ve vyšších rychlostech. U Felicie mě nic takového ani nezajímalo. Najednou jsem nepotřeboval dupat na plyn a objevovat hranice talentu podvozku. Najednou stačilo točit volantem, rozhlížet se po krajině a bavit se obdivnými pohledy lidí a u toho si nechat čechrat vlasy větrem a užívat si jízdní zážitek bez pevné střechy nad hlavou.

Pravda, byl jsem poněkud vykolejený z převráceného řazení, značné vůle a pomalosti řízení a extrémní neochoty brzd plnit to, oč je důrazně žádáte. To u moderních aut naštěstí už většinou nenajdete. Zpočátku to působí trochu děsivě, až se ale zkalibrujete na jiné podmínky, začne vše zapadat do sebe. Řidičský zážitek s veteránem je prostě jiný. Nejde jen o to někam dojet a být tam co nejrychleji v co největším pohodlí. Je to o úniku z přetechnizovaného světa digitalizovaného a neosobního automobilismu k relaxaci s něčím velmi analogovým. Je to o možnosti svézt se kusem automobilové historie. Je to o vychutnání příležitosti být v blízkosti něčeho výjimečného a charismatického.

Dobrá zpráva je, že na to nemusíte mít nutně E-Type nebo Mustanga, Felicia nepůsobí o nic méně speciálně a její pořizovací cena je i v dobrém stavu relativně směšná. Navíc si na ní řadu věcí můžete udělat sami, pokud umíte zacházet se šroubovákem a kladivem. A jakkoliv je její řízení na dnešní poměry naprosto otřesné, pocitově je jízda naprosto fantastickým zážitkem, který byste si měli aspoň jednou v životě dopřát.

Foto: autor

Za zapůjčení vozu děkujeme panu doktoru Karlu Brabcovi.