Peugeot 206 udělal díru do světa, jakkoliv to bylo průměrné auto, tak designem ovládlo svět. Znáte snad někoho, komu se dvěstěšestka nelíbila? Oslovila dokonce jednoho mladého Inda natolik, že boural se svým Hindustanem Ambassador tak dlouho, až konečně vypadal jako Peugeot 206. Vlastně to byla reklama, ale klidně to mohla být i pravda. A největším důkazem úspěšnosti dvěstěšestky bylo protažení prodejů až do nedávné doby pod názvem Peugeot 206+.

Peugeot 207 už si tolik pamatovat nemusíte. Vlastně byl ve všem minimálně stejně dobrý jako 206ka, ale design prošel jen evolucí, a tak se už nejednalo o nic převratného. Kromě toho 207 přibrala na váze a ztratila trochu z mrštnosti v řízení a lehkosti na designu.

Peugeot 208 se trochu prodírá mezi módními hatchbacky, mezi DS3, Mini, Opel Adam, ale přitom jde pořád o mainstreamový model. Chromovaná linka pod okny navozuje luxus a třídveřové provedení doslova zdobí auto z boku. Zepředu a zezadu se na zdobení auta nejvíce podílí světla s technologií LED. Trochu šperk na kolech.

Stejně moderně a vyšperkovaně se budete cítit i po usednutí do interiéru. Uprostřed palubní desky trčí velký a přehledný grafický displej s intuitivním multimediálním systémem, podobně jako byste tam omylem odložili svůj tablet a on už nešel sundat.

Revoluce v interiérovém designu přichází ve spojení slov volant a palubní přístroje, na ty totiž nově nahlížíte nad volantem. Přístroje tak mohou být větší a přehlednější a volant tak malý, že svou velikostí snadno připomíná tuningové doplňky z let devadesátých.

Zatím to vypadá geniálně, ale tak jednoduše to 208 neprojde. Abych na přístroje viděl, musím nastavit volant nepřirozeně nízko, takže s ním točím kdesi v oblasti břicha. Můžu si ho sice dát výš, ale pak už neuvidím číslice tachometru do 20 km/h, stav paliva pod čtvrtinou nebo otáčky pod tisícem.

Inu, každé netradiční řešení má své slabiny. Vzpomeňme si na přesouvání přístrojů doprostřed palubní desky nebo jejich digitalizaci. Nejhorší je jejich kombinace. Vystředěním přístroje v podstatě zmizely dál od středu zorného pole řidiče a digitalizace otáčkoměru v podobě čtyř dílků připadajících na každý tisíc otáček, jako například v Picassech od Citroenu, je doslova ke vzteku. Vytočím pětku na osm dílků, přeřadím na šestku a je jich pořád osm…

Naštěstí probíhá zvykání ve dvěstěosmičce rychle, krok přesunout přístroje výše zní logicky, protože budou blíže středu zorného pole.

Pokud byste si snad nebyli jisti umístěním přístrojů nebo mrňavým volantem, spravit náladu vám může možnost seřízení řidičské pozice tak, že nebudete mít ani příliš dlouhé ruce, ani nohy. Na malý hatchback je to velký pokrok. I v pohodlném nastavení sedadla řidiče si průměrně velký dospělý může pohodlně sednout sám za sebe.

Pohodlná řidičská pozice je důležitá pro dobrou kontrolu nad autem, ovšem kdyby auto nemělo dobrou ovladatelnost, bylo by to celé trochu zbytečné. Jaká je tedy 208 na silnici?

V tomhle tématu přitvrdím, protože jestli bylo celé auto doposud tak dobré, tak očekávám stejnou laťku i v nastavení podvozku. Podívejme se na to pěkně chronologicky.

Peugeot 205 GTI je dodnes ikona řidičských nadšenců v oblasti hravosti podvozku díky více než ochotnému odstavování zadku při puštění plynu v zatáčce. Ale na rovinu, zapomeňte na to, že by se někdy vrátila. Na tu se v Peugeotu zapomnělo v devadesátých letech a ani 208 si z ní žádné ponaučení neodnesla. Na druhou stranu je to logické, protože byla dvěstěpětka i tak trochu nebezpečná pro nezkušené řidiče.

Dvěstěšestka už byla o poznání nudnější, rozumějte bezpečněji ovladatelná, ale stále si zachovávala hbitost malých aut. Horší už to bylo s Peugeotem 207, který byl tak nějak ve všem průměrný, ať po stránce agility, tak po stránce komfortu odpružení.

Dvěstěosmičku lehce chválím za její mrštnost a jednoduchost řízení, tím navazuje spíš na 206 než na 207, což je rozhodně krok správným směrem, ale ze zbytku nastavení podvozku mám opět průměrné dojmy. Přičemž slovo průměrně pro mě stále znamená, že dostatečně důstojně odolává náklonům a nedotáčivosti, ale nijak zázračně. Stejně je to s nastavením tuhosti podvozku, kde už si sáhnu pro výtky.

Nelíbí se mi zvuky od podvozku jdoucí při přejíždění děr a rychlých nerovností typu dilatační spára nebo příčný práh, které připomínají uložení tlumičů těsně před smrtí. Tyhle zvuky ale doprovázejí snad všechna auta koncernu PSA, takže už víme, že uložení tlumičů není před smrtí. Zarputilí nadšenci Peugeotu mohou tyto zvuky považovat za charakter, podobně jako se Subaru toleruje, že mají řidiči mozoly z řazení a na levé noze ochozenější podrážku z ovládání spojky než na pravé z plynu.

Nejvíce jsem byl u 208 zvědavý na nový tříválcový motor. Tříválce mám hrozně rád, ve srovnání se čtyřválci se nadšeně točí do otáček, mají charakterní jadrný zvuk a chybějící válec, tedy čtvrtinu tření, což dokáží odrazit ve spotřebě paliva. Tenhle nový tříválec s objemem 1,2 l a výkonem skromných 82 koní je ale něčím naprosto jedinečný. Vibrace motoru jsou potlačeny natolik, že z nich nepoznáte, že jde o tříválec. Ani na volnoběh, ani při rozjezdu z nízkých otáček.

I když 82 koní není moc, je z motoru cítit pružnost od nízkých otáček a nadšení se točit, a proto zařadím tenhle tříválec mezi ty nejlepší atmosférické. Doufám, že v budoucnu dostane turbo a tím zahájí boj s 1,0 Ecoboost od Fordu.

Ve spotřebě paliva u atmosférických motorů se skromným výkonem je vždy hodně znát zatížení motoru. Jde jezdit v okolí 5 l/100 km, ale stejně tak i za 7,5 l/100 km.

Už jsem zmínil, že výkonu není mnoho a s plně naloženým autem už to začíná být pro motor náročnější. Předjíždění? Pětka, tři tisíce otáček, nic. Podřadit. Čtyřka, čtyři tisíce, nic. Podřadit. Trojka jadrně jásá před omezovačem otáček, ale předjíždění je stále zoufale pomalé. Když k tomu ještě začne pršet, ticho na palubě ruší skřípot stěračů, který vydávají, protože jsou již po osmi tisících kilometrech ošoupané, tak mi začínají růst další šediny. Automatické stěrače totiž zahájí boj s každou kapkou deště, a tak lítají po skle jako splašené zbytečně často, bohužel jejich intenzita nejde ručně nastavit. Hledal jsem ji i v menu multimediálního systému a prostě tam není.

Nejlépe se 208 cítí v městských rychlostech, a pokud vyjede mimo něj, tak v poklidném tempu. A se stěrači bez automatické funkce. Tím ušetříte při koupi 5 400 Kč.

Peugeot 208 se tak trochu snaží zpřístupnit luxus pro všechny. Jsme zvědaví, jak tenhle trik bude fungovat, až se prodeje masově rozběhnou, ale zatím to funguje a i mainstreamový model může být dost cool. Propadák 208 určitě není, spíš navazuje na hit, kterým se stal Peugeot 206.

Když měl někdo takovou péči s designem, očekával jsem větší posun z nudné šedi v dynamice a nastavení podvozku. Ano, i tady je znát, že je něco za něco. Dvěstěosmičku si můžete s 1,2 l tříválcem koupit už od 230 000 Kč, což trochu láká přimhouřit oko, protože zábava ve spojení s podvozkem se zpoza volantu úplně nekoná.