Začnu tenhle test na tom nejdůležitějším místě – v kufru. Má objem 295 litrů, praktický tvar a snadný přístup i přes vyšší hranu. A momentálně je plný poházených rohlíků, kelímků s jogurty, balíčků sýra, jablek a dalších věcí, které se mi vysypaly při jízdě z obchodu z igelitek. Už zase, sakra! Ne snad, že bych neuměl dát pár tašek do auta, to jen tahle malá věc mě vždycky po usednutí dokáže rozdovádět a nutí jet jako idiota – vytáčet motor, ostře brzdit, řezat kruháky, přejíždět z pruhu do pruhu… Mrňavý Hyundai i20 se mnou za volantem zkrátka letí městem jako hyperaktivní veverka po osmi red bullech. A přesně takhle se pozná skvělé malé auto od pouze dobrého – když ve městě ožije a dokáže se chovat trochu jako chuligán. A hlavně tím dokáže pobavit.

Takže jsem po cestě z nákupu vybral delší trasu a brouzdal prostě uličkami Prahy, jak mě právě napadlo. Podvozek si i přes svou jednoduchost statečně poradil se všemi nástrahami povrchů (dilatační spáry, ostré zlomy, tramvajové pásy, dláždění, mimoúrovňové kanály... všechny krásy matičky stověžaté), vždy působil pohodlně a navzdory své výšce stabilně (jen si vzpomenu na houpavý Peugeot 208 a hned mi podvozek i20 přijde ještě šikovnější). Hbitě jsem se proplétal křivolakými uličkami za nebojácného vrčení motoru, který kolem čtyř tisíc opravdu ožívá a žene se k červenému poli s nadšením juniorského hot hatche. Jasně, je to dvanáctistovka s pouhými 84 koňmi, takže se žádné sportovní zrychlení nekoná, ale s prázdným autem dokáže vitální motor cvičit docela sympaticky.

Zábavnost i20 není dána tím, že by se nějak skvěle řídila. Vlastně jsem po nasednutí spíš trpěl – legračně vzpřímený a vysoký posaz typický pro všechna malá městská auta, sedačky bez bočního vedení, přeposilované brzdy, řazení gumové, pedály příliš daleko od sebe pro meziplyny. Řízení je zcela bez citu, navíc hodně lehké s dlouhým převodem (díky tomu má perfektní městský rejd) a volant má silnou tendenci se sám vystřeďovat, takže se s ním v každé zatáčce musím tak trochu prát. Jenže překvapivě to vůbec nevadí, i nezapomenutelní historičtí mrňousové byli plní kompromisů. Nejdřív jsem se spořádaně ploužil městem a řadil hned ve dvou tisících, v padesáti jsem tam už měl pětku, motor se jen líně převaloval a tiše ševelil, spotřeba se díky tomu pohybovala pod pěti litry na sto a i20 působila pohodlně a relaxovaně. To dokonale simuluje řidičský styl budoucích spokojených majitelů, ale rozhodně to nenaplňuje mé zkušební poslání.

Takže podřadit o dva kvalty, pedál na podlahu a vzhůru s mrštnou klaunskou rybkou trochu provětrat líné městské kapry. I díky rozverné odezvě na plynový pedál pramení nejvíc nadšení i20 právě z točivého motoru, který ze sebe maximum vyplivne až těsně před omezovačem. Jeho zapálení pro věc je prostě nakažlivé. Zdatně mu sekunduje podvozek, polomrtvé řízení a pedály najednou nepřekáží, s přesnou rukou se přidá do hry také řazení, a když správně natočím podrážku boty, i ten meziplyn špičkou najdu. Jako děti na pískovišti, co místo dupání po bábovičkách toho druhého spojí své síly při společné stavbě hradu z písku. Na oblíbené okresce, jejíž topologii dokážete popsat do nejmenšího detailu i ze spaní, dostává náznak sportovního talentu i20 vážné trhliny, ale v neznámém provozu, kde nejdete až na limit jeho schopností, dokáže opravdu okouzlit.

Létám po městě, drze se proplétám mezi auty, ždímám motor. Chvíli visím za basově brumlající Imprezou STi a ladím své řazení s jejím, abych docílil dokonalého efektu přesamplování zvuku dvanáctistovky. Malý Hyundai má ale přeci jen kratší kvalty, i ve třiceti bych tam nejraději kopnul jedničku, aby motor zavyl, tak jich využívám a rézu nechávám v prachu. Mrknu na palubní počítač, na ukazateli průměrné spotřeby svítí 5,4 litru. JENOM?! To se jako málo snažím? Spíš je to ten nejlepší důkaz úspornosti motoru, jaký vám můžu dát. Na dálnici vyskočí spotřeba výš, ale větší problém je pouze pětirychlostní převodovka a motor vytočený přes čtyři tisíce, kdy i20 začíná být přeci jen poněkud hlučná. Tohle je asi jediná věc, co umí Citigo/Up/Mii lépe.

Jenže na rozdíl od koncernových trojčat si nebudete připadat ošizeně. Hyundai i20 působí bytelněji a dospěleji, může mít třeba ovládání všech elektrických oken přímo u řidiče. Taky může mít opěrku lokte pro řidiče (která je však tak úzká, že je prakticky k ničemu). A tempomat. Dále taky USB a AUX konektivitu, vyhřívání sedaček, bezklíčový vstup i startování, automatická světla i stěrače, automatickou klimatizaci s chlazením přihrádky spolujezdce. A parkovací senzory s couvací kamerou ve zpětném zrcátku. Jen navigace chybí, jenže v téhle třídě stejně frčí levné přenosné systémy. Náš testovací kousek byl z demonstrativních důvodů vybaven až neuvěřitelně luxusně, podobné prvky u konkurence mnohdy ani nenajdete. To je samozřejmě dílo příplatkových balíčků, které mají rozumné cenovky, ale většinu té výbavy stejně nebudete potřebovat. A jak říká staré pravidlo: Malé auto je tím lepší, čím levněji ho koupíte.

A Hyundai i20 nevyjde nijak draho. O nejnižší výbavě ani neuvažujte, o dvacet tisíc dražší Inclusive vyjde výhodněji, protože má navíc klimatizaci, rádio, elektrická přední okna, výškově nastavitelné sedadlo řidiče a přední mlhovky. Hlavně ale dostanete kompaktní auto, které je uvnitř dost prostorné vpředu i vzadu, o kufru nemluvě, byť v rámci třídy jde jen o slušný průměr. Má pohodlnou řidičskou pozici, promyšlenou ergonomii a spoustu odkládacích přihrádek. Umí jezdit pohodlně a až nechutně úsporně, ale také živě a zábavně, když mu jdete po krku. A po faceliftu už konečně nevypadá tolik jako Opel Corsa. 

foto: Jan Svoboda

Technické parametry vozidla Hyundai i20: