Přeplňování turbodmychadlem je skvělá věc, když chcete zamést s otravnými ekology a naštvat ropné šejky, kteří touží po další soukromé dálnici nebo zlatém bidetu. Taky je to jednoduchá cesta k levnému výkonu a masivnímu zátahu pro rychlá a efektivní auta. Nedávno jsme si řekli, že downsizing v reálném světě skutečně funguje, ale taky to, jak turbodmychadla u sportovních aut kazí vyvážení, přebíjejí dojmy a deformují řidičskou zábavu do jednodimenzionálního rozměru „Powaaa!“. Takže pokud se před spaním nemodlíte ke šnekovi pověšenému na kříži nad postelí a kopanec do ledvin pro vás není středobodem vesmíru, pak by pro vás dobrá atmosféra v hravém sportovním autě měla mít řadu vítaných výhod.

Problém je v tom, že většina řidičů (i mnoho těch nadšených) s opravdu dobrou atmosférou nikdy nejela. Matěj velmi dobře zmínil, že downsizing přinese smrt řadě motorů, které si prostě nezaslouží přežít – typicky líné a nudné čtyřválce automobilové konfekce. Čtrnáctistovky ze škodovek, šestnáctky z Fordů a podobný technologický odpad, který ani řada postupných vylepšení nepřivedla k životu. Netáhnou, netočí, nezvučí. Jenže to jsou právě ty atmosféry, které zná každý. Turbo se svým snadno dostupným točivým momentem v širokém pásmu otáček je, a to si otevřeně přiznejme, v reálném světě daleko použitelnější motor. Jenže my jsme fajnšmekři, pořádný zvuk, bryskní odezva a precizní ovladatelnost pro nás znamená víc než rychlost získaná s taháním za volant při nepředvídatelném fouknutí turba a záplavě krouťáku. Do sportovního auta prostě pořádná atmosféra patří.

Kupodivu ne každé sportovní auto opravdu dobrou atmosféru má. Nejvíc řidičská dostupná auta jsou v dnešních dnech Mazda MX-5 a Toyota GT86. A ani jedno nemá nijak výjimečný motor. Mazdě chybí šmrnc, Toyotě i zátah a výkonová špička. Zázračný není ani motor Lotusu Elise původem z Corolly nebo šestnáctistovka Focusu v čumáku Roadsportu od Caterhamu, a to obě auta platí za sportovní modly a ideální nářadí na okruh. Řada lidí vzhlíží ke dvoulitru Clia RS, který je skutečně dobrý, ale ne špičkový – hodně mu chybí inspirativní zvuk. Třílitr V6 z Mondea ST i řadová třílitrová šestka BMW už ten správný zvuk mají, ale zase kvůli přísné linearitě a kilům, které vlečou, prostě nejedou, 3,8 V6 Genesisu hřmí a táhne jako lokomotiva, jenže je muscle carově hrubý a v nejvyšších otáčkách spíš umírá, než vrcholí. Tohle prostě nestačí. Jak tedy vypadá ideál?

Stačí se jednou projet ve Ferrari. Startér chvíli přehazuje válce, aby pak kakofonicky vybuchl a ustálil se na mírně neklidném volnoběhu. Sametově se roztáčí od minimálních otáček, výkon graduje v naprosto celém spektru a motor se nezkrotně žene k omezovači, postupně při tom mění svůj hlas od hučení přes vrčení, hrdelní chroptění až po vysoké ječení. Nejdřív vám vstávají chloupky na zátylku, pak na celém těle a v nejvyšších otáčkách vám létá mráz po zádech a zkrápí vás ledový pot, což ještě umocňuje děsivá rychlost, kterou jste rychle stihli nabrat. Pak cvakne řadička v kulise nebo pádlo pod volantem a celé tohle extatické představení začne nanovo. Nakonec vystoupíte, tělo napumpované adrenalinem, třesete se jako po drogovém tripu a stejně jako s drogami už brzy toužíte po další dávce. Nejde bez toho žít. Ferrari má skutečně dokonalé motory.

Jak by také ne, když je Ferrari synonymem pro automobilový sport a pořizovací ceny dosahují řádu milionů! Podobné je to s Lamborghini, Maserati, Zondou a dalšími, co stále věří v atmosférické plnění. Jejich V12, V10 i V8 jsou motorové skvosty – kdo někdy slyšel třeba Zondu R aspoň z videa, uronil jistě i nějakou tu slzu štěstí. Neméně zdatní jsou v Porsche, kde se už půlstoletí drží svých šestiválcových boxerů, které nabízejí dost síly a charakteru pro radost za volantem i kultivovanosti a výdrže pro každodenní použití. Proslulí svou zručností a vkusem jsou i mnichovští, V10 a V8 divize M s výkonovým maximem v 8 300 otáčkách jsou ikonické a právě teď mi v hlavě rezonuje vzpomínka na plechové vytí řadové šestky S54 B32 z fantastické M3 E46. Za mistry oboru také platí poctiví motoráři z Japonska a až si poslechnete gradující jekot naštvaného Lexusu LFA završený zrudnutím otáčkoměru a cinknutím omezovače v 9 000 otáčkách, pochopíte, co je atmosférické nebe.

Posledních pár týdnů v naší redakci hoří bitva o RX-8. Matěj po ní silně touží, vyhovuje mu jeho čtyřmístná koncepce a charakter sportovnější Gran Turisma, věří v tradiční řiditelnost Mazd a představuje si ji jako čtyřmístnou MX-5. (Pokud toto čte nějaký majitel RX-8, prosím, ozvěte se nám a uspořádáme test, aby Matěj pochopil, jak moc se mýlí!) A hlavně touží po točivém rotačním dvoukomorovém Wankelu, který vrcholí až v 8 500 otáčkách. Skutečně je radost motor točit až do nebeských výšin. Je radost, když ho točit můžete. Ale je otrava, když ho točit musíte, aby se začalo aspoň trochu něco dít třeba jako u VTEC dvoulitrů Hondy.

Ideál prostě vypadá jinak.

Jemně se vytáčí už od volnoběhu a radostně pokračuje až k červenému poli. Má dost síly už dole, netrpí dírou uprostřed a vrcholí citelnou špičkou nahoře. Musí z něj být cítit radost a hlad po dalších otáčkách, musí povzbuzovat ke šlápnutí na plyn ještě o trochu silněji: „Chci víííc!“ Zvuk je důležitý, tichý a neobtěžující v nízkých otáčkách, aby při běžném popojíždění neunavoval, ale hutný ve středních a zpěvný ve vysokých, aby vás motivoval točit ho až k omezovači. A hlavně aby vám přinášel radost a roztahoval koutky pokaždé, když to uděláte.

Vývoj takového motoru něco stojí, takže se s ním řada mainstreamových automobilek neobtěžuje. Ale když to udělá, fanoušci to dokážou ocenit. Jeden povedený a dostupný čtyřválec znám. Je v patnáct let starém předokolkovém kupéčku s holčičím vzezřením, ve kterém by nikdo takový poklad nehledal. A přeci, sedmnáctistovka v Pumě má právě takhle komplexní, okouzlující a radostný charakter. I když třeba jedu po ránu rozespalý do práce, musím ho aspoň jednou vytočit a vždycky mě to rozesměje. To není zaslepenost hrdého majitele, to je prostě fakt.

Roli v tom jistě sehrála skutečnost, že takřka dokonalý motor vyladila z původní unylé čtrnáctistovky Yamaha, mágové v oblasti úprav motorů. Podobně mágové Cosworthu vykouzlili z líné 2,3i, snad ještě ze Scorpia, skvělou řadovou čtyřku 2,3 pro Caterham. Dobrá atmosféra je zkrátka umělecké dílo, které k dokonalosti dokážou dotáhnout jen ti nejlepší z nejlepších. Jenže jejich výtvory rozhodně nepatří do muzeí, aby zmizely pod nánosem prachu zašlých dějin. Chceme je ŘÍDIT!