Jízda na spotřebu má svá pravidla. S plynem i brzdami zacházet jemně, předvídat a číst situaci, nejezdit zbytečně rychle, prostě klidně plynout jako voda v řece. V praxi naší posádky to znamená čtyřicet ve městě a šedesát mimo něj, spousta naštvaných řidičů, které jsme brzdili, dvakrát předjetí cyklistou, pár odmítnutých chodců toužících přejít přes přechod, několik dlouhých dojezdů ke křižovatkám rychlostí chůze s modlitbou, aby tam konečně padla zelená a my nemuseli zastavovat, a dvě projeté na poslední záchvěv žluté. Takže jsme se prostě jen přizpůsobili běžné jízdě typických pánů klobouků. Naštěstí jsem to nebyl já, kdo klesl za volantem tak hluboko, ale můj kolega-novinář, jehož jsem přinutil řídit (ale nebojte, taky jsem se dostal za volant) – osobně mám totiž plyn nejraději přišpendlený k podlaze. Doznávám ale, že jsem ho v tomto konání podporoval, a dokonce ho povzbuzoval. Co je na tom však nejhorší – nevyhráli jsme.

V závodě, který pro nás Opel připravil, šlo skutečně o co nejnižší spotřebu, respektive o vzdálenost, kterou dokážeme ujet na nabitou baterii. Oficiální dojezd se udává 40–80 km, my jsme zvládli 88 (vypnutá klimatizace, rádio a, upřímně, idiotský styl jízdy), vítěz snad sedmadevadesát. Vsadím se, že to kus tlačili. Neoficiální český rekord je dokonce neuvěřitelných sto dvacet sedm. To se vám jistě zdá pořád směšně málo, vzhledem k běžným potřebám motoristy-cestovatele. Jenže Ampera vás oproti jiným elektromobilům nenechá v slzách uprostřed polí s nulou svítící na ukazateli dojezdu. V tu chvíli přichází její hlavní trumf. Ta revoluční změna, kterou ostatní elektromobily nemají. Přelomový prvek, který mění pravidla hry. Opravdový pokrok. Benzinový motor. Eh? Tak počkat!

Má to svou logiku, zkuste vydržet. Jako jiné elektromobily Amperu připojíte k zásuvce, za čtyři hodiny ji nabijete, vypojíte ze sítě a můžete frčet. Neslyšně, dokonce tak, že vedle klaksonu má i tišší „rozháněč chodců“, a vůbec ne tak pomalu, jako jsme se ploužili my. Vlastně díky tomu, že elektromotor dodává svůj maximální točivý moment již od nuly a naprosto lineárně, umí být Ampera dost svižná, však má taky 150 koní. Celou dobu si jen tiše bzučí, dokonalé ticho mírně ruší vzdálené hučení valení kol a šumění větru. A drhnutí absurdně nízkého lízátka pod předním nárazníkem o asfalt na každém retardéru – to kvůli aerodynamické účinnosti, aby šlo pod auto co nejméně vzduchu, ale je pružné, abyste ho někde nenechali. A u toho se dá zkoumat řada obrazovek s údaji o ekonomičnosti vašeho stylu jízdy a stavu baterií. Takhle to funguje i u běžných elektromobilů. Zajímavé je, co se stane, když kapacita baterií spadne na nulu.

Stojíme uprostřed dlouhé kolony v tradiční zácpě před kulaťákem v pražských Dejvicích a na ukazateli elektrického dojezdu svítí jednička. Dost špatné místo, aby nám tu auto potupně umřelo. Ale nemusíme propadat panice, ani nabíjet zbraně, s nimiž bychom čelili rozlíceným řidičům. S napětím čekáme, co se stane. A je to tu – nula. Ticho. Kolona stojí a my s ní. Auto před námi odjíždí a my... také! Překvapivě stále za jemného elektrického bzučení. Trik je v tom, že když se vyčerpá energie z baterie, zapne se benzinový motor, který ji dobíjí. Ne klasickým hybridním stylem, tedy zpět na plnou kapacitu, pouze doplňuje to množství energie, které pro svůj pohyb právě potřebujeme. Tedy při pomalém ploužení běží atmosférická čtrnáctistovka jen neslyšně na volnoběh, při rychlejší jízdě a tedy vyšší spotřebě elektřiny se motor přepne na vyšší otáčky (ideální a konstantní) a vyrábí elektřiny víc. Baterie jsou tedy stále prakticky prázdné, a přesto jedeme na elektřinu. Zní to bizarně, ale funguje to.

Spalovací motor totiž funguje jako range extender, tedy prodlužovač dojezdu. Nebudu vás zatěžovat podrobnými technikáliemi, vezmu to zkrátka. Primárně je Ampera skutečně elektromobil. Nabíjí se z elektrické sítě a svým dojezdem pohodlně pokryje průměrnou vzdálenost, kterou běžný člověk denně ujede – do práce, do školy, po nákupech. Když však vznikne potřeba vyrazit někam dál, prostě se zapne benzinový motor a Ampera tak bez nabití nebo doplnění 35litrové nádrže ujede klidně až 2 700 kilometrů (jak dokázal Jakub Špaček svou rekordní jízdou), takže cesta na dovolenou najednou nepředstavuje žádný problém. Ampera tedy není jen pojízdnou ukázkou technologického pokroku. Funguje vlastně jako běžné auto.

Takže jako auto má pohledný a zajímavý design karoserie (lidé se skutečně dívají), praktický a prostorný čtyřmístný interiér, pohodlný a bezpečný podvozek. Zajímavá, ale už méně praktická je palubní deska – vypadá, že na ni někdo nalepil potisk, ale zapomněl na tlačítka. Ve skutečnosti je dotyková a díky nejasnosti pozice dotykových bodů a jejich citlivosti (nemluvě o tom, že jich je zase trochu víc, než bych si přál) může působit zprvu trochu matoucím dojmem. Podstatně přehlednější jsou moderně graficky zpracované obrazovky infotainmentového systému. Za volantem skutečně žádný kompromis daný koncepcí není znát, funguje bezvadně.

O technice a přínosu Ampery by se dalo hovořit hodiny, je skutečně pokroková. Benzinový motor takto může pracovat s nejvyšší účinností a výsledná, reálně dosažitelná průměrná spotřeba 1,6 litru to jen dokazuje. Vyrábět elektřinu umí v podstatě efektivněji než přímo pohánět kola. Elektromotor netrpí ztrátami a dodávka výkonu je nezávislá na otáčkách, takže pocitově jede pořád dobře. Dokonalý koncept, ale nedokonalé prostředky. Ampera nás skutečně může odnaučit bát se elektromobilů a hlavně jejich limitů daných dojezdem – ty Ampera obchází. Ideální koncept budoucnosti je skutečně pohon elektřinou (čistě z hlediska efektivity) a její výroba ideálně hned na palubě. Ale tou finální odpovědí není spalovací motor, je jen dočasným řešením. Další krok dlouhé cesty.

Cílem naší novinářské ekorally byl Výzkumný ústav jaderné fyziky v Řeži, vrcholem pohled do v hloubi betonové jámy ukrytého malého testovacího jaderného reaktoru. Ne do pekelného ohně žhavé pece uhelné elektrárny, ale na pár trubek ze železa s nějakým tím uranem uvnitř ponořených do vody, kde se dějí fyzikální zázraky řízené řetězové reakce. To je také zhmotnělý pokrok, ale ani ten není dokonalý. I když se z jednoho neutronu vykouzlí hned tři a spousta tepla navíc, pořád se jen ohřívá voda a roztáčí turbína. Spousta ztracené energie, spousta prostoru pro zlepšení. Ani jádro není perfektním řešením energetické otázky, ale je výrazným vylepšením oproti dosavadní technologii prostého hoření. Elektromotory se vám také nemusí líbit, ale když si vzpomenu na některé spalovací i zážehové motory, se kterými jsem se v moderních autech setkal, bude tiché bzučení a neutuchávající zátah elektromotorů skutečným darem pro běžné řidiče. O diametrálně odlišných nákladech na provoz ani nemluvě.

Ampera funguje jako obyčejné auto, ale nesmíte se na ni jako na obyčejné auto dívat. S cenovkou 1 080 000 Kč je samozřejmě absurdně drahá, logicky neobhajitelná, ekonomicky neopodstatnitelná. Opel na ní nechce krutě vydělávat, vždyť sami vědí, že prodeje (obzvlášť v ČR) nebudou nijak vysoké. Jen jako u každé pokrokové věci byl drahý vývoj, drahá je maloobjemová výroba a drahé jsou technologie, které vozí na palubě. Ampera dává smysl jako vyjádření postoje. Ne nutně slepě ekologického, ale zkrátka uvědomělého, pokrokového, odvážného. Ampera skutečně představuje cestu, která ze všech nedokonalých řešení vybírá momentálně nejpraktičtější a nejdostupnější kompromis. Její přínos je nezpochybnitelný, její rozšíření zůstává s otazníkem. Teď jde totiž hlavně o to, jestli z ní bude Opel schopen udělat ještě víc cool zelené auto, než je Prius. Koupí si jednu Leonardo di Caprio, až mu shoří jeho Karma?

foto: autor