Když jsem v prosinci roku 2007 poprvé usedl za volant taxíku, vlastně to taxík ani nebyl. Tehdejší zákony totiž umožňovaly vozit zákazníky každému, kdo disponoval řidičským oprávněním a smlouvou se zprostředkovatelem zakázek, tedy dispečinkem. Když skončila moje první noční směna a já měl konečně čas spočítat všechny bankovky v naducané kasírce, skoro jsem nevěřil vlastním očím. Jen těžko bych uplynuvších deset hodin mohl nazývat prací. Řízení osobáku spojené s příjemnou konverzací se zákazníky, za což jsem byl odměněn několika tisícovkami. To je ráj, objevil jsem Atlantidu! Už nikdy se této práce nevzdám!

Jak naivní jsem tehdy byl. Zákon se zpřísnil, pohonné hmoty zdražily a zákazníků ubylo. Z původních čtyř stovek, o které se každou hodinu navýšila moje tržba, spadl během pár let výdělek na polovinu, přičemž náklady jen rostly.

Ale taxikařina není jen o penězích. Je hlavně o svobodě. Věřte mi, že byste jen těžko hledali svobodnější zaměstnání. Miloval jsem ten pocit, že nikam nemusím, že mě nikdo nebude postrádat, když se rozhodnu strávit večer se svou přítelkyní. Užíval jsem si momenty, kdy jsem se z minuty na minutu rozhodl pro několikadenní roadtrip. Taxikáři totiž nemají nadřízené.

Spousta lidí se mylně domnívá, že řidič je zaměstnancem dispečinku, který mu zajistí auto, každý večer natankuje a ráno vyplatí mzdu. Ve skutečnosti si musí taxikář pořídit vlastní vůz, vybavit ho taxametrem, střešní svítilnou, složit desetitisícovou kauci dispečinku a samozřejmě nesmím zapomenout na nutné formality. Koncese, lékařská prohlídka, zaevidování vozidla, speciální (a pochopitelně dražší) povinné ručení, metrologické ověření taxametru, zkoušky z místopisu a desítka dalších úkonů. Celé martyrium vás pak přijde na třicet tisíc korun.

Když máte splněno, můžete konečně vyjet. Kouzelné na tom je, že je jen na vás kam a kdy. Alespoň do chvíle, než se ozve vysílačka. Tak tomu bylo během mých začátků. Rádio zachrčelo a dispečerka na základě pořadníku vyzvídala, za jak dlouho se stihnete dopravit k čekajícímu zákazníkovi. Pak následovalo rychlé zadání adresy, jména, způsobu platby a svižný přesun na místo určení. S vývojem technologií se ale změnil i systém zadávání zakázek. Místo vysílačky máte chytrý telefon a místo chrčení rádia vás štve otravné pípání, které by probudilo i mrtvého. Na dotykovém displeji prstem ťuknout na předpokládaný čas dojezdu a pak po očku sledovat nekompromisní odpočet. Nová aplikace v telefonu s GPS lokátorem sice ze začátku působila otravně a jakýkoliv pozdní dojezd následně trestala oddálením další zakázky, ale na druhou stranu se díky této vymoženosti rapidně snížil počet prázdných kilometrů a nezřídka kdy se stávalo, že jsem mířil pro pasažéra vzdáleného jen několik desítek metrů s dojezdem v řádu několika vteřin.

Avšak ze všeho nejraději jsem míval otázky spojené s bezpečností taxikářské profese. Já osobně jsem měl to štěstí, že jsem se se situací, kdy bych musel bojovat o život, zdraví nebo majetek, nemusel potýkat. Když pominu několik málo útěků bez placení a pár verbálních útoků podnapilých výrostků, těžko si můžu v tomto ohledu stěžovat. Snad to mají na svědomí moje dva metry výšky, možná při mně stali andělé strážní, takže mužů říct, že jsem jeden z mála taxikářů, kteří se těmto nepříjemným zážitkům vyhnuli. Ale ani kolegové, kteří neodrazovali případně útočníky svým děsivým zevnějškem, neměli díky propracovanému bezpečnostnímu systému mnoho důvodů k obavám. O tom, jak „zlobiví“ pasažéři dopadli, se dočtete v příštím díle.

Pokud se rozhodnete rozšířit řady bývalých podnikatelů, učitelů či hostinských a stanete se taxikářem, musíte práci za volantem milovat a přijmout ji se vším, co k ní patří. Ať už jsou to zmíněné výhody, jako je nenáročnost, možnost seznámení se zajímavými lidmi a časová flexibilita, tak negativa, mezi něž patří nikým neplacená dovolená, nudné hodiny čekání na zakázku, ale především fakt, že vás vaši blízcí skoro neuvidí, protože volná pracovní doba se časem změní v permanentní pracovní pohotovost.

Já osobně bych však dráhu taxikáře nikomu nedoporučil. Jak jsem se zmínil, jen těžko se dá touto prací slušně uživit. Když jsem loni v létě definitivně sundával magnetické označení ze svého modrého kombíku, mimochodem v pořadí již čtvrtého auta, které jsem k taxikařině užíval, odhadoval jsem svůj čistý příjem na necelých šestnáct tisíc korun. A to za dvě stě hodin v autě vskutku není mnoho. Na druhou stranu jakmile máte v kapse žlutou průkazku, která vás opravňuje k provozování taxislužby a před domem stojí obstojné auto, bude vás hřát pocit, že kdykoli potřebujete nějakou tu korunu navíc, můžete sednout za volant. Většinou se totiž někde na rožku najde někdo, kdo vašich služeb rád využije. Ale stojí takový přivýdělek za všechno to vyřizování a ničení si svého plechového miláčka?

-inosh-

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem. Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.