Opravdu jste už četli náš test Lexusu CT 200h?

Je to velmi zábavná a extrémně návyková hra. Na displeji si spustíte monitor pohonu, na němž se zobrazují toky energií mezi koly, oběma motory a baterií. Vy i celá posádka pak trávíte cestu pozorováním proměnlivých směrů šipek, které vám ukazují přepínání mezi pohony, které prakticky ani necítíte a neslyšíte. Stačí pak jen povolit plyn nebo šlápnout na brzdu a už regenerujete, šipky obrátí směr a u baterie naskakují čárky nabití.

Celé to připomíná počítačovou hru, kdy se snažíte co nejčastěji nabíjet baterie a jezdit jen na elektřinu. Vůbec si pak nepřipadáte jako držgrešle, co jede na co nejnižší spotřebu, ale jako expert, co se snaží dosáhnout co nejvyšší efektivity, ačkoliv tempo je stále spíš důchodcovské. Na plyn šlapete jemně, aby nemusel naskočit motor, hledíte v dopravě daleko před sebe a čtete situaci, abyste nemuseli moc brzdit, maximálně jen povolit plyn (a už rekuperujete).

A když už brzdíte, tak také s předstihem a jemně. Proč by se měla energie neužitečně vypařit ve formě tepla, když můžete brzdit jen elektromotory a nabíjet baterie ještě víc? Není to skvělé?! Jedna z nejlepších digitálních her, kterou jsem v poslední době hrál. Trochu to připomíná krmení tamagochi. Ten uvnitř Lexusu vám však rozhodně nechcípne. Už jen tohle digitální schéma stojí za všechny příplatky k hybridům.

Ehm, to samozřejmě přeháním, ale je v něm velká část přitažlivosti celého hybridního konceptu. Musíte jako zákazník vidět, za co jste si zaplatili, jinak byste nebyli schopni celý ten pokrokový pohon ocenit. Po chvíli vám totiž přijde naprosto normální, že při stání u semaforu slyšíte jen naprosté ticho. Stejné ticho uslyšíte i při rozjezdu, pokud nebudete moc dupat na plyn. A věřte mi, že se naučíte s plynem zacházet tak, aby benzinový motor spal co nejdéle. Ne proto, že budete úzkostlivě hlídat každou deci spáleného benzinu, ale proto, že je to tak úchvatně efektivní a tiché. Výjezdem od semaforů nějaké ty volty spotřebujete, brzděním na další červenou je ale zase zregenerujete. Samozřejmě nejde o perpetuum mobile, ale představa toho, že jezdíte prakticky zadarmo a čistě, je zcela nová a uspokojující.

Takhle jsem se v typické pražské zácpě sunul za čmoudící BMW X6 a cítil jsem se najednou o mnoho lépe. Pohybovat se bezhlučně a bez exhalací je uspokojující, i když nejste členem hnutí Duha a netrávíte víkendy přivázaní ke stromům ve snaze zachránit je před zuby pil a ušetřit je pro zuby kůrovců. Je to uspokojující proto, že cítíte, že takhle to v jádru má být. Po městě se stačí přesouvat a dojet do cíle. Jakkoliv, hlavně v pohodlí. Absolutně jsem v tom necítil žádné ohrožení bašty nadšeného automobilismu.

Tedy až do chvíle, kdy jsem vypadl z aglomerace s cílem pokořit oblíbené okresky, což však primárně městské CT 200h, při vší úctě, uspokojivě nedokáže, stejně jako drtivá většina existujících a plánovaných hybridů. Pokud se ale podíváte na koncepci a dynamickou charakteristiku plánovaného čistě sportovního BMW i8, pochopíte, že to není proto, že toho není možné dosáhnout, ale proto, že se zatím nikdo nesnažil. Hybridní pohon je skvělý doplněk pro SUV mastodonty a velké limuzíny, kterým elektřina pomáhá zlepšit efektivitu a obhájit vlastní existenci. U sportovních aut může fungovat podobně. Dodá bonusový výkon na 10 % času, kdy chcete řádit, a přinese skvělou efektivitu po zbylých 90 % provozu tráveného nudným cestováním po dálnicích, bezduchým brouzdáním městy nebo otravným poskakováním v zácpách. Vážení, tohle by mohlo fungovat!

Vždy jsem považoval úsporné hybridy zachraňující svět za marketingové šidítko, co hlásá něco trochu jiného, než fakticky přináší. Hybridy planetu nespasí a jejich skutečný přínos pro snižování emisí je při uvážení procesu výroby a dalších souvisejících činností přinejmenším diskutabilní. A na tomhle názoru ani svezení s CT 200h mnoho nezměnilo. Pokud ale jde o výkonné hybridy, může to být docela jiný příběh, a ten začne psát právě i8. Příběh, ve kterém se nemusíte upsat ďáblu, abyste mohli živit sportovní auto, a ani zelení vás nebudou mít za vyvrhele společnosti otravujícího vzduch, který dýchají. Jak už jsem dříve psal, není důvod se bát elektrické budoucnosti automobilismu. O zábavu za volantem určitě nepřijdeme, alespoň dokud ji budeme opravdu chtít.