Poznámka autora:Předně upozornění – budu vám dnes vyprávět o voze, jehož jméno by mělo zůstat až do konce článku tajemstvím, takže zkuste odolat a nekoukejte se dolů, přišli byste o závěrečné překvapení. Ze stejného důvodu je text doplněn obrázky, které s identitou našeho neznámého nesouvisí. Děkuji za pochopení.

 Zábava někdy přichází, když ji třeba ani nečekáte. Mnohdy v takovém balení, do kterého byste to neřekli. Možná vyrazíte na film, který podle recenzí vypadal na pitomost, ale nakonec se u něj dobře zasmějete. Možná vám nakonec bude příjemně na párty, na kterou jste se opravdu netěšili, anebo najdete společnou řeč s člověkem, který se zpočátku tvářil kysele. A někdy, někdy si dobře zařádíte i v autě, od kterého jste neočekávali skutečně vůbec nic.

První setkání s autem, které mi připravilo to zábavné překvapení a jehož jméno vám sdělím až ke konci článku, abyste nebyli zatíženi předsudky, proběhlo shodou okolností na Štědrý večer. Málokterý automobilový nadšenec pohrdne šancí projet se v něčem novém a neznámém, a to i přesto, že podle všech znaků nejspíš půjde o „totální pekáč“ (odborný pojem mezi motoristickými novináři). Nabídku pořádně naložit půjčenému autu prostě nelze odmítnout. Počasí bylo chladné, ne však ještě mrazivé, po sněhu nebylo památky na silnici ani v jejím okolí, propadával odporný déšť. Za volant jsem sedal s náladou odpovídající zcela nevánočnímu, troufnu si říci přímo hnusnému počasí, a pak si jen pamatuji, že jsem se vrátil s úsměvem od ucha k uchu. Neměla to náhodou být jen nuda a spíše povinnost než radost? Co se sakra stalo?

Těžko jsem se rozvzpomínal. Výkony to nebylo, ty byly slabé. Přilnavost byla obstojná, ale ne zázračná. Ani ovládací prvky nebyly ničím extra zvláštní. Podivné. Překvapivé. Jediné, co se mi podařilo sesumírovat v hlavě, bylo možné shrnout do dvou slov. Upřímné. Ochotné. Přiznávám, že k mému radostnému šklebu mohlo přispět i vřeštění mé sestry na sedačce spolujezdce, abych „zpomalil a nedělal kraviny“. Ehm, to slýchám docela často, takže si to už moc neberu.

Střih. Přesuňme se ale o dva měsíce dál, kdy se mi naskytla možnost strávit s tímto vám neznámým a pro mě stále trochu tajemným autem celé tři dny a podívat se mu na zoubek trochu víc, než při letmém svátečním seznámení. Nejprve si ujasněme – ten vůz, o kterém se bavíme, není ničím moc zvláštní. Malý hatchback, který vidíte na každém rohu. Vejdou se do něj čtyři lidé i s bagáží na prodloužený víkend, kteří se takto mohou v relativním pohodlí přepravit přes půl republiky (pravda, po dvou stech kilometrech už začnou záda bolet). Motor základní, výkony na papíře komické, výbava sociální, interiér otřesně plastikový, barva nenápadná a dokonce je na plecháčích. Bez Tesco poklic. Zcela anonymní.

Jenže! Jenže na krásně točitých okreskách v okolí Lipna ukázal anonym, co v něm je. Volant jde docela lehko, ale někde v hlubinách svých vlastností se skrývá i špetka citu. Řazení není krátké, ale přesné a nedrhne. Spojka není extra čitelná a brzdy najednou moc nebrzdí, ale to jen proto, že nejsou přeposilované. Jaký zázrak! Jak moc šlápnete, tolik brzdného účinku dostanete. Dřív to tak bývalo běžné, než to Francouzi a Italové celé zpackali. A plyn? Ten je zejména napojen na motor, který se rád točí a přímo žadoní o každou další otáčku navíc. Roztáčení motoru sice není provázeno současným mocným zátahem, jak byste si jistě přáli, ale zvuk připomínající jistý stroj textilního průmyslu je na poměry anonymní konfekce skvělý a našeptává vám: „No tak, ještě na to trochu šlápni, bude sranda, slibuji.“

A ano, je sranda. Na okreskách vinoucích se oku lahodícím údolím Vltavy mohl náš neznámý ukázat plnou šíři svých schopností. Podvozek byl příjemně tuhý, poddajnosti hodně prospěly balony místo pneumatik o rozměru 165/70 R13. Auto klouzalo po rovinkách za nadšeného vytí točivého tříválce a ochotně se vrhal do každé zatáčky, karoserie se přitom lehce nakláněla právě díky výšce bočnic zimního obutí. Žádné raketové rychlosti, zrychlení tlačící vás skrz sedačku, silné brzdění, při němž se vám zařezávají bezpečnostní pásy do těla, nekonečný grip v zatáčkách, který vás nutí jen kroutit nechápavě hlavou, ani táhlé drifty, co vypadají tak pěkně na fotkách. Nic z toho, co vám obvykle zrychluje tep, zvedá tlak a rozšiřuje úsměv. Jen propojení člověk-stroj-silnice, vzácný okamžik ideální souhry. Všichni tři spolucestující pochopili, že jde do tuhého, auto ztichlo v němé hrůze. Občas se ozvalo jen nesmělé „vy to tu znáte?“ nebo „tahle je ostrá“. Nic z toho jsem ale příliš nevnímal, kroucení volantem, šlapání pedálů a sledování silnice mě pohltilo. A to vše díky docela obyčejnému autu, které vidíte v každé ulici, na každém rohu. Jedno má určitě i váš soused.

Nechápejte mě špatně, každý pekáč se dá drtit a mačkat jako citron, o tom vám bude u benzinky dlouze vyprávět každý hrdý vlastník otuzeného Peugeotu 206, Citroënu AX nebo Hyundai Accent, ale jen málokterý vás za vaši snahu odmění a napojí vás na silnici pod koly. A tenhle malý, na pohled nudný pekáč to prostě umí. Takže o jaké auto jde? Sedněte si na to. Druhogenerační Škoda Fabia s tříválcem 1,2 HTP. Věřte, že to nebylo o nic menší překvapení pro mě samého a námět k dlouhým hodinám přemýšlení.

Fabia je národem Čechů buď bezmezně milována jako ultralevný rodinný über-kočár, nebo z hloubi duše nenáviděna zejména kvůli odporu k těm, kteří reprezentují tu první skupinu (kloboučky a plato vajec za oknem, napěchovaná ledvinka kolem pasu a propocené tílko, ponožky v sandálech nebo boty Prestige vítány!). Zejména díky první skupině tradičně dominuje žebříčkům prodejů nových aut. Já ale nepatřím ani do jedné skupiny, Fabii neglorifikuji ani nedémonizuji. Fabie není výjimečná ani vzhledem, ani technikou, kvalitou, ani výkony, a rozhodně už není ani nijak zvlášť levná. Motor je slabý a dost žere, podvozek není právě plavný, plasty v interiéru jsou mizerné, a když budete asketičtí při zaškrtávání příplatkové výbavy, bude vám díky prázdným místům, zejícím dírám a záslepkám denně připomínat, že jste se snažili za každou cenu ušetřit.

Bylo pro mě však velmi příjemným překvapením zjištění, že když už kupujete auto s velmi omezeným rozpočtem a rozhodnete se, ať už z patriotických nebo tradicionalistických důvodů, pro Fabii, nebudete si celý zbytek společného soužití muset nutně zoufat nudou a výčitkami. Znáte to sami, HTP si národ překládá obvykle jako „Honem To Prodej!“ nebo „Ho*no To Pojede!“, jenže to většinou říkají jen ti, co umí jen šlapat na plyn a užívat si zátah turbodehtu a o samotném požitku z řízení neví nic, takže se nenechte otrávit. Někdo ve Škodovce si totiž dal velkou práci, aby výsledné auto dobře sladil a vyvážil. I za stále skromný peníz tak dostanete auto, které vás v mnohém uspokojí. Bude tiše klouzat ulicemi měst s relativně nízkou spotřebou, a když se vám zachce řádění na okreskách, podpoří vás všemi dostupnými prostředky a ještě vás u toho i pobaví. A to je víc, než jsem schopen říci o mnoha jejích konkurentech.