Ferrari se stalo synonymem pro supersporty. Nejznámější značka, která překračuje hranice světa nadšenců do aut a oslovuje prakticky všechny lidi. Každý ví, co je Ferrari. To nízké, červené, krásné auto, které i na volnoběh strhne pozornost celé ulice a každé polechtání plynu přinutí všechny zírat s otevřenou pusou. Když požádáte malé dítě, aby nakreslilo sporťák, bude vypadat jako Ferrari (no, popravdě, nejspíš bude vypadat jako Countach, ale nebuďme hnidopiši). Jako malí jsme všichni měli plakáty na zdi (v mém případě 512 Testarossa), všichni jsme proháněli angličáky po koberci. Všichni jsme zkameněli, když jsme ho poprvé uviděli a všichni si na ten moment i po letech vzpomeneme. Všichni jsme sledovali, jak Ferrari dominovalo závodům F1. Za Ferrari závodili vždy jen ti nejlepší – Ascari, Farina, Surtees, Hill, Ickx, Lauda, Villeneuve, Prost a v neposlední řadě Schumacher. Ferrari, ať chcete nebo nechcete, je zkrátka jasně žhnoucí hvězda na automobilovém nebi. Etalon, se kterým se všichni ostatní poměřují.

Nebylo to tak vždycky. Většinou rádi zapomínáme, jak nepřesvědčivá byla Ferrari v 80. a 90. letech. Testarossa byla po božské Daytoně přeci jen zklamáním, 348 měla také své mouchy a příchod Hondy NSX pak docela změnil pravidla hry. Jenže Ferrari se zvládlo přizpůsobit a dnes je zase na koni díky úspěšným sezonám ve formuli 1 se Schumim za volantem spojeným s progresivním vedením Luca Cordera di Montezemolo, který zefektivnil výrobu, zvýšil výrobní kvalitu a dodal důraz na výzkum a vývoj. Ferrari, jako snad jediná značka v poli, dokáže rychle a úspěšně přetavit techniku vyvinutou pro tratě do svých silničních aut a získat tak převahu proti konkurentům. Tam, kde Aston sází na svůj aristokratický vzhled a Lamborghini na hrubiánský charakter, vítězí většinou Ferrari svou lehkonohostí a obratností.

I přes všechnu tu techniku zůstává jízda s Ferrari jedinečným emocionálním zážitkem. Exkluzivní vzhled, luxusní interiér, perfektní kvalita zpracování. Vrčení a jekot motoru, naléhavý, šokující zátah spolu s ultimativní ovladatelností. Srdce až v krku, postavené chlupy na zátylku a úsměv od ucha k uchu. Respekt a nadšení, kterou vám nový iPad nebo mixér rozhodně nezprostředkuje (tedy kromě V8 mixéru made by Top Gear. Ale tam je to už jen strach o holý život v kontrastu s touhou po krvi.). Pořád se tu bavíme o vrcholném automobilovém zážitku blížícímu se extázi. Milujete Ferrari. Cítit vůni kůže v krásném interiéru, tisknout alcantarový volant a prohlížet si pravidelnost švů na něm, zkoumat všechny odstíny zvuku jeho motoru a donekonečna brázdit ty nejlepší silnice světa. Sníte o Ferrari, chcete Ferrari. Jenže každá mince má dvě strany a zdá se, že Scuderia Ferrari má dvě tváře.

A tu druhou budete zaručeně nenávidět. Začne to hrníčky Ferrari. Osušky Ferrari. Trička Ferrari, čepice Ferrari a brýle Ferrari. Otvíráky na lahve Ferrari. Jezdítko pro děti Ferrari. Peněženky Ferrari. Parfém Ferrari. Hodinky Ferrari. Espresovač Ferrari. Notebook Ferrari. Mám pokračovat, nebo jste to už pochopili? Ok, další level. Co takhle Ferrari zábavní park s Ferrari horskou dráhou, Ferrari 4D projekcí nebo Ferrari trenažérem pitstopů. A to celé není v Maranellu, ale v Abú Zabí, aby žádný hrdý potomek hrdých šejků nemusel cestovat svým soukromým tryskáčem z Blízkého východu až do daleké Evropy. Nestačí vám to? Tak se podívejte do ceníku příplatkové výbavy. Opravdu chcete u auta za 5 milionů připlácet za barvu na brzdových třmenech, švech na sedačkách a nálepkách Scuderia Ferrari desetitisícové částky? Copak jste u maloměšťáckého BMW, abyste připláceli i za koberečky?

No dobře, říkáte si, tak je Ferrari na peníze, to tolik nevadí, auta to neovlivňuje. Skutečně ne, ale ničí to ducha. Až vám u dealera poví, že na své FF budete čekat rok a půl, můžete si u nich koupit keramický hrnek Ferrari a přímo před nimi ho vzteky rozbít. Exkluzivitu čekací dobou podpoříte (stejným způsobem prodává nakonec i Apple) – je v pořádku, když na své Ferrari musí čekat stejně dlouho kolotočář, fotbalista i nejzámožnější šejk – ale všudypřítomnost vzpínajícího se koně na každé pitomé tužce, brýlích nebo bundě je pak nepříjemně paradoxní. Kdyby při zklamaném odchodu ze showroomu kolem jelo dítě na jezdítku Ferrari, asi bych ho i nakopl. Ale nemyslím, že bych se do showroomu vlastně vůbec obtěžoval.

Podstatným problémem jsou totiž lidé, kteří Ferrari řídí. Určitě existuje řada nadšených a dostatečně talentovaných řidičů, kteří si exkluzivní zážitek Ferrari mohli dovolit a jezdí s ním tak, jak se má (tedy ostře), ale daleko častěji v něm uvidíte jiné typy, které mají hodně peněz a chtějí to všem ukázat. Opravdu chcete zapadnout do zástupů Marešů, Barošů, Řepků nebo hasnoucích mediálních hvězdiček, které se snaží celému světu dokázat, že pod sukní skutečně kalhotky nemají (ne, že bychom se ptali)? Ferrari své zákazníky zná moc dobře a přesně pro tyhle typy se zrodila California. Ošklivé auto s napuchlou zádí, automatickou převodovkou, módní pevnou skládací střechou a charakterem výletního člunu. Pravé Ferrari zní z Maranella. Ke kadeřníkovi nebo do klubu jste ještě nikdy nejeli rychleji. Starý pan Enzo, který silniční auta prodával jen proto, aby měl peníze na vlastní závodění, se teď určitě otáčí v hrobě.

Pak tu máme temnou stranu temné strany Ferrari. Testování aut. Nemohl jsem uvěřit, když jsem si přečetl upřímnou zpověď Chrise Harrise, v níž líčí praktiky Ferrari, co se zápůjček svých aut novinářům týče. Ukřivděný pisálek s nevymáchanou hubou? Sotva, Chris na to skutečně není ten typ. Ale pokud chcete srovnání z více zdrojů, vzpomínám si, co psal Steve Sutcliffe o Autocar Drivers Car 2010. Chtěli mít zároveň 458 i 599 GTO. To Ferrari odmítlo. Dobře, půjčíme si 599 GTO od soukromého majitele. Pak vám ale nepůjčíme 458. Nakonec se tedy 599 GTO nekonalo a Ferrari na test dorazilo (jako jediné, pochopitelně) s partou mechaniků a hned dvěma 458, první nastavenou na okresky, druhou na trať. Když pak Sutters zajel na okruhu lepší čas s 911 GT3 RS, přenastavili mechanici 458 tak, aby měla nejlepší čas ona. To je asi takové fair play, jako by si Usain Bolt mezi závody na 400 a 100 metrů vyměnil své nohy za nějaké rychlejší. A ještě tu máme tým F1, který si věčně stěžuje na ostatní týmy a jde Ecclestonovi i FIA na ruku, ale když dojde na lámání chleba... „OK, so, Fernando is faster than you. Can you confirm you understood that message?“

Miluji auta Ferrari (tedy kromě zmíněné Californie), ohromuje mě moderní továrna v Maranellu s vlastním okruhem a blízkým muzeem, fascinují mě výrobní postupy, uchvacuje mě historický odkaz a obdivuji závodní rodokmen. Dal bych kterýkoliv z mých párových tělních orgánů za Dino, Daytonu, 355, 575 Maranello, 288 GTO nebo osobní modlu F40. A i když mám subjektivní výhrady k designu moderních Ferrari, kdybych měl ty peníze, rád bych si užíval každodenní radosti a strasti v exkluzivním a ultrarychlém soukromém klubu jménem 458 Italia.

Ale to se nestane. Ne kvůli penězům, ale prostě nejsem ochoten akceptovat jeho image a všechen ten humbuk kolem. Děti (a petrolheadi) na ulicích při spatření Ferrari jásají, ale ostatní vás prostě mají za sebestředného kreténa s přebytkem peněz a akutním nedostatkem charakteru. Pak je tu marketing a obchod Ferrari, které byste nejraději poslali komplet ke zdi, Ferrari F1 s extrémně ufňukaným a velkohubým Alonsem a vyčpělým Massou, a novinářské testy „lehce upravených“ Ferrari, které pro mě už nikdy nebudou mít takovou vypovídací hodnotu. Kaspersky antivirus Ferrari Edition pro mě byl tou poslední kapkou. Upřímně, Ferrari, zadus se těmi penězi a vší slávou smrdící umělotinou. Milovat, nebo nenávidět? Já si už vybral. Co vy?