Čisté nebe. Jen od jihovýchodu se blíží mraky. Jeden z posledních dnů babího léta. Užívám si ho na lehátku venku, tělo mi prohřívají teplé paprsky podzimního slunce. Včely si ještě troufají na vzduch a pracovitě přelétávají z květu na květ. Idyla. Ticho má ale zlověstný nádech, v úsměvech lidí kolem je cítit špatně skrývané napětí. Může to kdykoliv skončit. A právě to také končí, radiotelegrafisté volají: „Jsou nad kanálem, letka čtyři do vzduchu!“ Vyskakuji, za běhu ke stroji na sebe házím leteckou bundu a nasazuji kuklu. Mechanici odstranili špalky, vklouznu do kokpitu, poutám se a mačkám tlačítko zapalování. Startér hodnou chvilku pohazuje s válci sem a tam, stroj se třese, pak motor v jednom akustickém výbuchu naskakuje a ustaluje se na lenivém, hlučném volnoběhu. Přidávám plyn, rozjíždím se a startuji. Hektický shon nechávám na zemi, srdce stále buší. Tak sauerkrauti jsou na cestě. Potlačuji zlost a snažím se soustředit. Je čas narvat olovo do jejich eintopfu. Je čas vymazat pár friců z oblohy. Je čas lovu.

Morgan provedl naprosto brilantní marketingový tah, když svůj nový 3 Wheeler představil před rokem a půl v Ženevě v khaki barvě s polepy s výsostnými znaky RAF a tlamou stíhaček z druhé světové. Spousta lidí, které klasicistní Morgany do té doby nikdy nepřitahovaly, se do tohohle opravdu zamilovala a začala se zajímat. Mě nevyjímaje. Pro Morgan je 3 Wheeler vlastně návratem ke kořenům, vždyť s tříkolovými auty s motocyklovými motory před sto lety začínali psát svou historii. V padesátých letech ale přešli na pravá čtyřkolová auta a k renesanci jejich nejslavnějšího stroje je musel přimět až konkurenční projekt, jenž Morgan prozíravě hned přetáhl pod svá křídla. Výsledkem jsou poblázněné davy nadšenců, vyprodaná roční produkce a dlouhý pořadník dalších čekatelů. Skutečně brilantní tah.

Taky za to musím tahat. Mám brutální zpoždění, fotografa 30 kilometrů daleko a na svezení i focení jen dvě hodiny. Jsme zvyklí pracovat v časovém presu, ale tentokrát je to už na hraně. Navigace mě navíc vede jako obvykle úplně do háje. Sotva se dokážu soustředit na sžívání s 3 Wheelerem. Sleduji nebe. Ne kvůli křižujícím Messerschmittům a Fockewulfům, ale aspoň ta čistá modř a teplé paprsky slunce mi přinášejí trochu klidu. Nepřízni počasí by se totiž nebylo jak vzepřít, jen kapitulovat. Zastavit, sundat volant, kabinu schovat pod koženým krytem a jít si někam dát horký čaj. To dnes naštěstí nehrozí, dnes se bude jezdit. Šlapu na plyn, hbitě řadím a letím krajinou. Nemám čas moc přemýšlet ani si jízdu patřičně vychutnávat, ale ten zvuk, ten fantastický bublavý rachot, ten omamný mechanický lomoz, který 3 Wheeler za jízdy vydává, ten prostě nejde přeslechnout: Ta-ta-ta-ta-ta.

Přesně tak, zní jako kulometná palba. Jako projíždějící chopper, jen intenzivněji a vytrvaleji. A hlasitěji. Na přední nápravě má 3 Wheeler klasický motocyklový V-Twin. Základem byl americký motor Harley-Davidson, který u taktéž americké firmy S&S, dvorních úpravců hádéček, překopali na dva litry a poladili na 115 koní. A pak tu jsou ty dva dlouhé, rovné výfuky vyvedené na bocích kabiny, z nichž se line naprosto návykový zvuk, který vám bude roztahovat koutky úst a lidem na ulicích otáčet hlavy. Těch 115 koní jde přes pětirychlostní převodovku z Mazdy MX-5 pomocí řemenu na zadní kolo. Jedno kolo. Není to motocyklová galuzka jako na přední nápravě, guma má standardní automobilový profil a šířku poctivých 195 milimetrů. Jenže pořád je na přenos výkonu a udržování gripu sama. A jestli přemýšlíte, jak těžké je překonat plynem její přilnavost, odpověď zní – velmi snadné.

Při krátké úvodní instruktáži mi pan Zvelebil, zakladatel českého zastoupení Morganu, předváděl, jak jednoduše se dá plynem dotočit oblouk. Výkon rychle překoná grip a záď už klouže stranou. Ujistil jsem ho, že nic takového nebudu dělat. K půjčeným autům se zásadně chovám citlivě, nemluvě o tom, že jsem před odjezdem podepsal hmotnou zodpovědnost na tuhle věc s pořizovací cenou přes milion korun. Tolik by nedalo dohromady ani rozprodání celého mého těla na černý trh s lidskými orgány. Jenže za chvíli při výjezdu z křižovatky už mírně dotáčím zádí. Nechtěně. Prostě jsem ještě nebyl zvyklý na záběr spojky a přehnal to s plynem. Vše se však děje progresivně, krásně kontrolovaně – stačí lehký kontr a řídit plynem a už máte úsměv od ucha k uchu. Martine, nerozvěsit! Míň smíchu vyvolá, když sebou zadek cukne i při ostrém přeřazení nebo rychlém podřazení bez meziplynu. Není to náročné a nevyděsí to, tedy pokud aspoň trochu víte, co děláte. Musíte u toho přemýšlet. Musíte ŘÍDIT!

A o tom 3 Wheeler je. O řízení. O fyzickém zážitku, o sdílení informací, o naprostém ovládání, o propojení člověka se strojem. 3 Wheeler je tak jednoduchý, že v řízení není nic, co by kazilo komunikaci. Žádný posilovač, žádný asertivní asistent, žádná vlezlá elektronika, která by řídila za vás. Řízení je těžké, dokonale přesné a živé. Má docela pomalý převod a tím i mizerný rejd, ale proto nepůsobí zbytečně hyperaktivně. Na plyn i spojku stačí jemně, naopak na brzdy se vší silou. A pak už je tu jen řazení. Naprosto perfektní řazení. Malá, do ruky přesně padnoucí páka, kraťoučké dráhy a úzká kulisa vyžadují jen rychlý pohyb zápěstím. Skoro si připadám, jako když řadím sekvencí, rychlosti tam kopu rychle a energicky, podřazuji s meziplynem pro radost, jak si motor vztekle odflusne a zase začne kanonáda: Ta-ta-ta-ta-ta. Bože, to je paráda!

3 Wheeler váží suchých 550 kilo a v Morganu na začátku odhadovali, že se svými 115 koni zvládne stovku za 4,5 sekundy a pojede až 185 km/h. No, takhle rychlý ve skutečnosti není. Stovka je spíš kolem sedmi osmi sekund a víc než sto dvacet stejně nebudete chtít jezdit, protože bez helmy vám bude chtít vítr utrhnout hlavu. Není vysloveně rychlý, ale působí dost svižně. Motor má ve všech otáčkách dost krouťáku, takže si s lehkou váhou snadno pohrává. Díky širokému rozchodu drží 3 Wheeler skvěle stopu, náklony neexistují, reakce bez působení setrvačnosti jsou okamžité. Tím, že jste s autem dokonale propojeni, můžete být opravdu velmi rychlí, jen ne v absolutních číslech. Vlastně, rychlost sama není důležitá.

Jde totiž o ten prožitek. Je to jako jezdit s veteránem, který umí být podobně fyzicky řidičský. Jenže na rozdíl od těch starých kočárů je 3 Wheeler navzdory svému zjevu a image zcela nový. Má pevný trubkový rám místo páteřového měkkého jako kostka másla u původních tříkolek z počátku minulého století. Technika je veskrze moderní a bytelná, a kdyby něco, náhradní díly seženete přímo z fabriky. Na rozdíl od veterána na něj máte dokonce i tovární záruku. A na rozdíl od veterána se 3 Wheeler vlastně moc dobře řídí. Nestaví si hlavu a nenutí vás stát se profesionálním mechanikem, abyste se mohli aspoň občas trochu sklouznout. 3 Wheelera si můžete užívat, kdy chcete, ne kdy vám to on dovolí. Jediným limitem tedy zůstává počasí.

Malý čelní štítek, žádná střecha, žádné topení. Zimní gumy pochopitelně nejsou v nabídce, ani držák na lyže. Vlastně odkládací místa existují jen v podobě vašich kapes a kufr nad zadním kolem je stejně legrační jako nepoužitelný. Hnidopichové by to popisovali jako vady, ale ve skutečnosti jsou to jen drobné charakterové odlišnosti. Jako třeba prkenný podvozek. Docela mizerné brzdy. Spousta rachtání, skučení a hvízdání za jízdy. Trefování děr zadním kolem, než se jim naučíte vyhýbat (miřte na ně světlem). Stísněná kabina, kam se dva chlapi vejdou rameny vedle sebe jen horko těžko. A pak je tu cenovka. Mnozí říkají, že milion korun je za takovouhle hračku příliš mnoho. No, určitě to není málo, ale podívejte se na to z druhé strany – který jiný stroj vám nabídne podobnou zkušenost? Který jiný stroj se tak fantasticky řídí a stříká z něj tolik emocí, a přesto je zcela nový se všemi výhodami z toho plynoucími? Možná Caterham, jenže to je podobná cenová relace a stejná jednoúčelovost. I tak je Cat přeci jen jiný. Přinejmenším má zbytečně moc kol.

3 Wheeler nabízí naprosto odlišný zážitek z řízení oproti čemukoliv, co jste v autě zažili. Máte hlavu ve výšce matic kol kamionů. Perete se s řízením, dřete jako kůň, abyste si zasloužili rychlost. Vítr vám šlehá do tváře. Řídíte naplno, i když jedete třeba jen padesát. V moderním autě byste usínali. Vlastně je to i naprosto odlišné od současných supersportů. Rychlých, efektivních, podmanivých, ale už bez pocitu mechaničnosti, přímosti a propojení. Ze supersportu vystoupíte ohromeni jeho schopnostmi a omámeni rychlostí. Z 3 Wheeleru se vysoukáte fyzicky unavení, mentálně vyčerpaní a nervově přetížení. A neskutečně šťastní. Plní dojmů, plní emocí, plní zážitků. Zkuste je někomu vyprávět a nejspíš nepochopí. Posaďte ho do něj, svezte ho pár metrů a vystoupí naprosto unešený a vysmátý. 3 Wheeler má kolem sebe tak silnou chlapáckou auru, že si podmaní nejen posádku, ale i všechny kolem.

Je dofoceno, čas se chýlí, frčíme zpátky. Ještě rychlá zastávka na benzince – 3 Wheeler vypadá v dnešním světě skutečně bizarně – a úprk zpátky ke Lhotě u Dolních Břežan, kde má Morgan základnu. Vypadá to, že to nakonec do slíbených dvou všechno stihneme. Zastavuji pod břežanským kopcem se silnicí s dokonalým povrchem a kouzelně kroucenými zatáčkami a nechávám poodjet dopravu. Chci si tu jízdu konečně trochu užít a vychutnat. 13:48. Už bych měl být o pár kilometrů dál. Šlapu na plyn, až za mnou odlétávají kamínky. Letím do kopce, kopu tam jednu rychlost za druhou, protahuji se zatáčkami, údolí naplňuje famózní zvuk V-Twinu odrážející se od skal. Ta-ta-ta-ta-ta. Jedu svižně, ale stále ne na limitu a stále ne dost rychle, abych ujel testovací MX-5, která mi visí za ocasem. Je mi to jedno, fantasticky se bavím. Kroucením volantem, hraním si s řazením, prací s pedály a tím božským zvukem. Sakra, za chvíli bude konec. Zažívám nejlepší chvíle za volantem. Prostě jen tak, že řídím. Opravdu fyzicky řídím!

Tohle je to pravé pro skutečné chlapy. Zapomeňte na módní účes, přijdete o něj hned po rozjetí. Žádná sáčka a růžové košile, iPhony a peněženky z krokodýlí kůže, ale kožené bundy, chlupy na hrudníku a strniště. Při jízdě si budete připadat jako hrdina. S vhodným lakem a polepy jako pilot stíhacího stroje, jen bez rozmazaných listů vrtule na čumáku a kulometného dvojčete před sebou. Ta-ta-ta-ta-ta. Poslední fric to dostal na komoru, vyvalil se dým, vyšlehly plameny, jde dolů. Nevidím bílou kupoli padáku. Jen dobře, o jednoho méně. Nebe je zase na chvíli čisté, Británie však ještě není zachráněna, další mise je jen otázkou času. Přistávám, padám na trávu únavou, mechanici hned znovu tankují. Můj stroj je připraven a já i přes vyčerpání hořím nedočkavostí znovu naskočit a vrhnout se do boje. Jde sice o kejhák, ale je to ta největší zábava, kterou můžu zažít.

foto: Jan Svoboda

postprodukce: Marek Cvejkuš