Jen dvě zatáčky stačily Matějovi k tomu, aby kompletně odhalil dynamické schopnosti podvozku Mazdy6. Vyrazili jsme spolu na průlet naší oblíbenou testovací zatáčkovitou trasou. První esíčko projel svižně, další už hodně rychle, chytil rytmus, pak přišla dlouhá, utahující se vracečka, kde zkusil balanc a to, jak se Mazda6 hrne přes přední kola. Pak zádumčivě pronesl: „Hm“ –, následovala otevřenější zatáčka, kde provokoval záď na brzdách a s trhnutím volantu, což ocenil zasvěceným: „Hm“. A zazubil se. Takže je jasno, Mazdu můžeme už klidně vrátit a jít rovnou psát. Ale nebyla by přeci jen škoda se ještě trochu nesvézt?

Déšť se sněhem, ve vyšších polohách sněžení, teploty kolem nuly a možnost námraz. Ideální počasí pro pozdně večerní výlet. Cíl je jasný: přejet kus republiky až na jih Čech, aby se Mazda mohla osvědčit jako nástroj pohodlného cestování, a na konci cesty si střihnout trochu té okreskové zábavy v okolí Lipna, kde jsou silničky přímo výstavní. Bude to ale zábava i na vodě nebo hůř – ve sněhových závějích? Nenechávám se odradit černými myšlenkami a s padající tmou vyrážím na cestu. Mezi kapkami deště se proplétám ucpanou večerní Prahou a jen co na periferii doprava konečně trochu řídne, šlapu na plyn trochu víc a ženu se potemnělou D1 zalitou vodou. Venku panuje pořádný nečas, na palubě Mazdy6 je ale příjemně, vyhřívané sedačky v kombinaci kůže a zvláštní varhánkovité látky připomínající duch disko osmdesátých let se starají o mé pohodlí, interiér je příjemně vytopený a displej červenomodře svítí – stylově uklidňující.

I v kolejích plných vody si Mazda6 neochvějně razí cestu skrz přívaly vody padajícími z temných oblak a prodírá si cestu vlnami od pomalu plujících tahačů a dodávek, kterým navíc hravě ujíždí. Diesel v přídi má totiž nadstandardní objem 2,2 litru a výkon poctivých 180 koní, za které se nedávno nemusel stydět ani ostrý hot hatch. Síly je tedy dost na předjíždění i na pohyb pro toto počasí zcela nevhodnými rychlostmi, motor nejeví známky únavy a jen tiše a kultivovaně přede, zatímco podvozek při plném pohodlí ignoruje mizernou trakci povrchu nápadně připomínajícího hladinu rybníka a nenechává se vyvést z rovnováhy. Dokonalý cestovatelský nástroj? Ne tak docela, podvozku se totiž nedaří tak úspěšně utajit nerovnosti, aspoň že se s nimi vypořádává bez rázů či destabilizace. Momentálně mi ale víc vadí něco jiného.

Palubní počítač je totiž notorický optimista. Nebo snad vypočítavý lhář? Propočítávaný dojezd klesá rychleji než počet najetých kilometrů, takže buď neumím počítat já, nebo má umělá inteligence moc velké oči (počítač udává přijatelných 6,5 litru, ale podle rychle klesající rafičky palivoměru a odpovídajícího nájezdu to odhaduji spíš na osm). Rozhodně nemám v plánu dnes večer ztrácet čas tankováním, takže u Budějovic krátím původní trasu a rychle upravuji svůj itinerář směrem na Hlubokou. Stačil k tomu pohyb volantem rychlejší myšlenky, odbočuji z hlavního tahu na užší a točitější okresky, na kterých Mazda6 září ještě jasněji. Přímé, akorát tuhé řízení s citem, stabilní podvozek, ve kterém přesně cítím, co které kolo právě dělá, rychlé, čistě mechanicky působící řazení příjemně krátkou pákou, které je tím lepší, čím víc jsem na něj tvrdý, perfektní sladění pedálů, kde špička pravé boty snadno nahmátne meziplyn (ne, že bych ho pro hladké řazení nutně potřeboval, prostě mě to baví), a nemizící úsměv z tváře. Navíc přestalo otravně pršet, co víc si mohu přát?

Holé větve stromů podél cesty divoce se klátící ve větru připomínají pitoreskní ruce fanoušků mávajících na počest mého divokého průletu po okresce mezi poli, měsíc v úplňku vykukující z temných mraků shlíží přísně na mé drcení opuštěných silniček pod rouškou noci. A ať se snažím sebevíc, šestka se odmítá vzdát. Sebehrbolatější asfalt ji nerozhodí, pořád se drží stopy a točivý moment silného nafťáku mě vytahuje z jedné zatáčky za druhou a vystřeluje napříč rovinkami. Úsměv na mé tváři se roztahuje do pološíleného šklebu. Chvíle odpočinku u přejezdu při čekání na projíždějící zcela prázdný vlak (že by se strojvůdce jel před spaním taky jen tak projet?), polknutí pár hltů umělohmotně chutnající limonády a zhltnutí několika sušenek než se otevřou závory, a už letím temnotou s větrem o závod dál, když se přede mnou zjevuje světlem zalitá silueta Temelína, symbolu naší elektrické budoucnosti. Rychle pryč, další ostré zalomení trajektorie odbočením vlevo a další až nepříjemně svižný průlet tichými vesničkami a prázdnými okreskami.

Brzy se napojuji na hlavní tah zpět na Prahu a tep se mi zklidňuje, Mazda6 znovu přechází do konejšivého režimu grand toreru a unáší mě spící krajinou stále nemalým, ale naprosto samozřejmě působícím tempem. Sníh jsem nakonec nepotkal a pršelo jen půlku cesty, nejistě jsem se však v Mazdě necítil ani vteřinu. Jestli se něco při mé dlouhé projížďce podařilo, tak potvrdit Matějovy závěry z úvodního dvouzatáčkového testu a naopak dokonale vyvrátit ty mé. Já se totiž moc nebavil. Diesel do auta na známé trati, kde mu chcete sáhnout na samé dno dynamických vlastností, prostě nepatří. Pořád máte pocit, že máte zařazenou špatnou rychlost – buď padáte do hlubin turbo díry, nebo motor pocitově přetáčíte. Výsledkem je to, že máte největší chuť celou trať odjet na trojku a neunavovat se zbytečně působícím řazením, což je přeci jen ostuda. A hlavně nuda. Jenže na neznámé cestě, kde tempo určujete podle citu a ne paměti, tenhle nafťák fungoval skvěle, má skutečně solidní porci koní a newtonových metrů, aby nekazil legraci. Ale těch závěrů z první jízdy s Mazdou6 bylo samozřejmě daleko víc.

Matěj totiž nedospěl jen ke dvěma nic neříkajícím zamručením, takže se mezi námi mohla rozpoutat plodná diskuze. „Nevím jak podvozek, ale ESP je naladěné dobře,“ prohlásil například Matěj. Elektronické kontroly stability jsou dnes často navrženy tak, aby dovedně zakrývaly nedotažené naladění mechanických částí podvozků. Po delší zkušenosti, ale hlavně po průjezdu opravdu rozbitými silnicemi, mohu říci, že i podvozek je na tom dobře. Mazda6 rychle mění směr, nemá tendence odskakovat, tlumí, jak může, a pomáhá udržet auto v oblouku určeným přesným řízením. Je takřka neutrální bez známky záludnosti a nenechá se lehko vyprovokovat, když se ale snažíte (nebo chybujete), vloží se do hry stabilizace a jako správný rozhodčí citlivě uklidní hru bez toho, aby ji zruinoval. Skvělé!

Lepší než Mondeo? Podle našeho názoru ano, Mazda je totiž menší a působí kompaktněji a agilněji, navíc má v rukávu osobitý trik jménem jinba ittai. Už jsem o tom psal u testu tří MX-5, které byly navrženy podle principu „člověk a kůň jedním celkem“, a stejně postavený rodinný sedan Mazda6 působí díky tomu překvapivě velmi podobně intimně a blízce. Od sportovně nízkého posedu v ideální jízdní pozici přes dokonale rozmístěné ovladače až po jemné švy na volantu, vše podporuje splynutí s autem a právě to pomáhá intenzivnějšímu zážitku z jízdy. Vzdálenosti, které musí pravá ruka řidiče urazit při přehmatávání z volantu na řadičku a ručku jsou podobně krátké jako ve velebeném roadsteru. Nevídané!

K dokonalosti chybí jen dvě věci. Jednak atmosférický benzin, který by zvukový projev auta ještě dále zkultivoval, a navíc by přinesl vytouženou lineárnost zátahu pro větší radost na okreskách a potěšení z řazení. To jde řešit výběrem jiného motoru při podepisování objednávky u dealera. Tou druhou věcí je pohon zadních kol. Nejenže by přirozeně vyváženou Mazdu6 katapultoval na pozici poblíž Lexusu IS, ale hlavně by povýšil jízdní zážitek ve třídě Mondea a Passatu na úroveň, se kterou se se srovnatelnými konkurenty. Mazda6 je teď sice blízko tomu, jak by vypadala MX-5 s dieselem, předohrabem a párem dveří navíc, ale nebylo by lepší upravit lehkou, pevnou a promyšlenou platformu MX-5, aby mohla být delší a praktičtější? To by byla teprve pecka!

Ale dost snění, musíme si vystačit s tím, co tu už máme. Vlastně ne na dlouho, produkční život druhé generace šestky se blíží ke konci, nástupce se už ukázal v Tokiu ve formě konceptu Takeri a do půl roku uvidíme sériovou verzi postavenou s použitím nejmodernějších technologií SkyActiv. Lehčí, efektivnější a ještě více řidičsky přitažlivější. Nepochybujeme, že bude lepší než dosluhující generace. Na té je už přeci jen znát věk především v interiéru (pořád ale působí sladěně, takže mu to odpustíte) a také v oblasti tlumení nerovností, tam už je konkurence taky trochu dál (ačkoliv nudněji).

Mazda6 stále představuje skvělou nabídku. Pod elegantně a střídmě střiženou karoserií se nachází auto trochu ze staré školy, po kterém my, petrolheadi, tolik toužíme. Mechanické, promyšlené, vyvážené, hravé, emotivní a osobní. Auto, se kterým snadno splynete a plujete krajinou i brousíte okresky jako jeden celek. To je skutečně výjimečná vlastnost a ve třídě rodinných aut (případně manažerských sedanů, chcete-li) působí jako zjevení. Připočtěte si k tomu velmi schopný a stabilní podvozek, prostorný interiér, kam si snadno sednu sám za sebe (poctivých 185 cm) a prostorný, byť logicky hluboký kufr, a máte před sebou sedan, který byste si opravdu měli koupit, pokud chcete auto praktické i sportovní. Mazda6 vám zpříjemní každou vyjížďku pro radost, každou únavnou cestu na jednání i každý náročný výlet s rodinou. A tahle vlastnost je u praktického auta naprosto neocenitelná.  

foto: Jan Svoboda

Poznámka č. 1: Jak vidíte z fotek, Mazda6 si sněhu nakonec užila, ale až o pár dní později a pouze v rukou fotografových. Proto tedy fotky neodpovídají popisovanému příběhu.

Poznámka č. 2: Testovací kousek měl nakrouceno přes 40 tisíc testovacích kilometrů, což odpovídá cca 80 tisícům kilometrů běžného uživatele. Jaká je tedy Mazda6 jako "ojetina"? Stále naprosto neprůstřelná! Nikde nic nevrzalo, neskřípalo, nikde nic neupadlo ani nechybělo. Jen párkrát při řazení z pětky dolů jsem narazil na dělící prvek v kulise mezi čtyřkou a šestkou, ale to přičítám zejména těžkému životu novinářské testovací muly. Spolehlivosti a kvality výroby se tedy u Mazdy nemusíte bát, po právu se už roky umisťuje ve špičce žebříčků hodnocení zákazníků.

Technické parametry vozidla Mazda6 2,2 GTA MZR-CD: