Atmosféra víkendu, kterému vládne klubová akce, u mě začíná daleko dříve, většinou už v pátek dopoledne. Ano jsem stále ještě v práci, ale při jinak nudném meetingu se poněkud přiblble usmívám a leckterý obchodní partner nebo kolega by mě v tu v chvíli nachytal jako učitel školáka při denním snění.  Co si musím sbalit, co na autě ještě zkontrolovat, kdo z kolegů klubistů nakonec dorazí a v čem, a co bude k vidění na Sosně? A hlavně nastartuje vůbec můj Triumph? Vyjede vůbec z garáže? V hlavě mi to pořádně šrotuje. Za nějakých šest hodin už budu v klídku pít pivo, případně sklenku vína s kolegy z klubu a ve vypjaté diskuzi řešit, zda je lepší triumph či MG, ale teď mám hlavu plnou starostí. I když nakonec nezávodím, stejně mám předzávodní horečku.

Datum 5. května spojovalo hned dvě atraktivní akce, a většina z nás tak vyrazila do terénu. Buď jste mohli zažít bitvy supersportů ve stylu Vetřelec versus Predátor na okruhu v Brně spolu s mnoha dalšími supersonickými sporťáky členů KSA, nebo jste mohli zavítat na závody pořádných karburátorových aut a formulí do Sosnové u České Lípy. Na obou podnicích panovala klubová atmosféra, která je přesně to, co mě vedle toho hlavního, tedy rychlých aut, fascinuje nejvíc. Kam jsem se vypravil já, není třeba složitě vysvětlovat – Triumphem GT6 směr Sosnová.

Na tuhle akci jsem se těšil celé předjaří a celý hnusný únor jsem přežil jen díky tomu, že vím, že v květnu tady bude klubový sraz a já budu u toho, jako ostatně každým rokem. Po obědě se už vůbec nesnažím pracovat, nedokážu se soustředit ani náhodou. Místo toho vymýšlím, kudy pojedu na naše tradiční místo setkání – Lobeč u Mšena na Kokořínsku. Mapa není třeba, své oblíbené okresky v máchově kraji mám přece jen už v krvi, jenže kterou z několika možných tras zvolit? Cesta na sraz s klasickým vozem je totiž úplně jinou cestou než běžná víkendová vyjížďka. Vnímám jí skoro jako závod, jako erzetu, kterou za každou cenu musím dojet do cíle. Ne že bych jel nějak zvlášť rychle, spíš se snažím soustředit na jízdu a na auto, jako bych jel dálkovou soutěž. Nakonec truimphem jsem minulých čtrnáct dnů nejezdil, mám navíc typický absťák. Během cesty kontroluji daleko častěji budíky, tlak 60 PSI, teplota OK, otáčky 2 500, srdeční tep 90, benzinu půl nádrže. Takhle to zkontroluji vážně každou lichou minutu. Zdá se mi, že zátah šestiválcového motoru speciálně z nižších otáček je daleko lepší ve vlahém ranním vzduchu nežli ve slunečném pozdním odpoledni.

Nakonec to je asi tak jedno z mnoha témat, o jakém budeme toho večera a někdy až do ranních hodin debatovat s kolegy. A do toho budou burácet motory ze závodů na starém okruhu Nürburgringu, Spa, Le Mans, které promítáme na plátno. Sejde se nás třeba jen deset, ale těch několik večerních hodin naprosto nestačí na probrání snad ani zlomku automobilových témat. Vášnivě debatujeme and novými auty v klubu, zkontrolujeme celkový výskyt Lotusů v Čechách a podobné. A to po pátém pivu někoho napadne jít na zámecký dvůr startovat motory. Například dvě gétéšestky vedle sebe znějí pak úplně jako vé-dvanáctka E-type a pak si představte do toho zvuk závodního Elanu s Webery při svých volnoběžných 3000 RPM! Zkrátka je to ta pravá klučičí zábava, co může probíhat jen daleko od milostivých slečen přítelkyň a manželek. Někdy ve tři ráno se jde spát a v sedm už se vstává a připravuje na asi dvacetikilometrový přesun na závodiště v Sosnové. Každý do sebe nasoukáme rohlík, příznivci triumphů se šunkou, MG boys se sýrem, vysrkneme ranní kávu a už nás to táhne ke strojům pokrytým ranní rosou. Nastartují? Nezvlhl náhodou rozdělovač čí cívka? Naštěstí ne, jsou to přece angličtí otužilí hoši a ty jen tak ledajaká jarní rosa nerozhází.

Do Sosnové dorážíme někdy po osmé ranní a po zaparkování v „paddocku“ člověk neví najednou, kam dřív skočit. Mám obdivovat tu repliku Jaguara E-type Superlight, závodní Porsche 911 (930) Turbo, krásný Jaguar XJS TWR V12 pana Rejky nebo jít obdivovat starou Formuli „ Magda“ s motorem Wartburg? Asi největší libůstkou je pro mě každoroční účast Fordu RS200. Není to žádná laminátová replika, ale pravý originál. Jedná se o jedno ze sériových aut určených pro homologaci té dvoustovky kusů. Obcházel jsem okolo něj jako mlsný kocour a nosem se málem spálil o rozžhavený výfuk. No, výfuk, ten kraťounký komín, co vede rovnou od turba. 

V průběhu dopoledne přibývá návštěvníků a tu a tam se zastavím s kdekým na pozdravení a pokec o autech. A to je vlastně pointa celého mého vyprávění. Je to klubový sraz a to znamená, že to není zdaleka jen o autech, o tom, jaké nové stroje uvidím, ale především o lidech. O tom, jestli přijede třeba Honza s bílým triumphem GT6+. Člověk se pak s kolegou pozdraví a zjistí, jak se mu minulý půlrok jezdilo a dařilo. Všichni ostatní majitelé starých aut to mají stejné. Když se zrovna nevyjíždí na trať ve své skupině, brouzdají  paddockem, mezi tribunami a nevědí, kam dřív koukat, na co se soustředit, zaměřit, z čeho se radovat víc. Jsou jako malé rozmazlené děti v tranzu, které právě rozbalili svůj v pořadí desátý vánoční dárek. Je to prostě paráda vidět, jak se najednou malá klubová akcička rozvíjí do velkého a pro mnoho účastníků zcela seriózního závodění. Vlastně původně jsme to tak ani nechtěli, ale udělat si doma takový malý Goodwood Revival, kde se scházejí staří známý a den jim uteče jak voda, není vůbec k zahození.

Tenhle, ale i ostatní české akce se sportovními veterány jsou pro mě osobně hodně odlišné od mezinárodní scény hlavně tím, jak se všichni známe. Kopeme za tu svoji značku, ale kamarádíme se s ostatními. Britské triumphy, MG, Jaguary a Lotusy, ale i německá Porsche, VW Karmanny a nyní dokonce i youngtimery v podobě BMW E30, Datsunů a kupodivu i Mazd MX5 jsou u nás jedna podobná parta, stejná krevní skupina. Spojuje nás ta vášeň k řízení mechanického auta, pohonu zadních kol a celkově ta podobná láska a péče, se kterou o naše autíčka pečujeme. Najednou je pryč veškeré to odporné české maloměšťáctví, závist a snaha o prestiž a image každého jednotlivce. Tady se setkáváme zase jako rovní bratři, páni kluci se svými pekelnými stroji na kolech. Je jedno, že v možnostech některých je vlastnictví soukromého muzea, zatímco druzí opečovávají jediného veterána či youngtimera parkujícího v malé garáži. Nakonec oba tito lidé jsou kluboví kolegové a sejdou se v klubovém závodě se svými Spitfiry a pak ve vášnivé debatě řeší společnou věc.

Uplynul jeden fantastický klubový víkend plný pravého závodění a čistého automobilového nadšenectví. Už aby tu byl červenec a Le Mans Classic. To je totiž pořádný svátek motorismu. Nejen, že se koná jednou za dva roky, atmosférou připomíná Woodstock všech příznivců starých aut a pravých závodních mašin pro opravdové chlapy. Na ten si už rozhodně ten zatracený foťák doma zapomenout nesmím!

Petr Jeřábek aka RWDriver

Foto: Ondřej Kroutil (ve spolupráci s AMS a Classic)