Teploty se přehnaly kolem třicítky a rtuť každou chvílí hrozí vyletět mimo měřitelné hodnoty a vytrysknout z teploměru jako lávová erupce ze sopky. Zmrzlinářské stroje jsou v permanenci, všichni se válí na plovárnách a já se v redakci potím, i když jen sedím a nic nedělám (neříkejte to šéfovi). Otřesné. Takhle to dál nejde, musím pryč, někam daleko, a Citroën C4, který jsme již testovali s benzinovou šestnáctistovkou, je pro tento účel jako stvořený. K moři? S tím by mě náš účetní vyhnal z kanceláře. Mám tušení, že Alpy také navrhovat nemusím. Tak snad někde po Čechách?

Moře ani velehor nám, prostým a pracovitým Čechům, dopřáno nebylo, ale když se pozorně rozhlížíte, ani naše vlast vás v tomto ohledu nezklame. Vyrážím z rozpálené Prahy po D8 směr Ústí nad Labem, a jakmile za sebou nechám industriální centra Neratovice a Kralupy, naskytne se mi výjimečný výhled, ze kterého člověk snadno pochopí, proč se praotec Čech při pohledu z Řípu rozhodl rozbít kemp právě tady a nenamířil si to se svými souputníky raději někam dál na západ nebo jih. Po krajině jakoby ledabyle rozházené kopce a kopečky Českého středohoří působí poeticky a trochu připomínají vzdouvající se vlny moře šumícího u pláže. Tehdy se tu samozřejmě ještě neklikatila čtyřproudá silnice, ani z komínů mělnické elektrárny nestoupal bílý dým, ba ani různě osazená políčka nezapadala tak malebně do krajiny, ale praotec už tenkrát cítil, že bude v budoucnu oplývat mlékem a strdím. Nemýlil se. Příliš.

C4 si při dálniční rychlosti jen tiše ševelí, gumy tlumeně hučí a tempomat a slabší provoz mi dávají šanci věnovat se zkoumání okolní malebné krajiny a přemýšlet o historických souvislostech a národní hrdosti. Pohodlná D8 ale brzy končí, a i když stroje v dáli stále pilně pracují na jejím pokračování, nikdo neví, kdy se spojka na severozápad i přes nevoli ekologů protáhne až k hranicím. Sjíždím na úzké okresky, které jsou kvůli pendlujícím kamionům a autobusům přetížené. Za jedním takovým autobusem jsem ve stoupání zrovna uvízl a točitá silnice mi nedovoluje předjet. Co chvíli potkávám v protisměru další náklaďáky a za nimi skupiny podobných nedobrovolných automobilových vězňů. Okna na předjetí jsou malá, takže kdo nemá pod pravým pedálem obstojné stádo koní, riskuje doživotí nebo ještě méně lákavý karambol s čelním střetem v hlavní roli.

V C4 1,6 VTi 120 by to znamenalo, že byste se raději spokojili s loudáním se za pomalým a čoudícím věznitelem, dvoulitrový diesel má ale koní dost a urgentní zátah, který přijde po sepnutí turba, mi dovoluje bez dramatu bezpečně předjet. U jisté automobilky vždy tvrdili, že výkon je prvek aktivní bezpečnosti, s čímž se teď nedá než souhlasit. Nejbezpečnější auto dnešního výletu byla tedy černá Godzilla GT-R, která se prohnala v protisměru. Ta už na předjížděcí okna čekat nemusí, sama si je při svých průletech časoprostorem vytváří.

Příhodně se v tomto počasí jeví letmá návštěva Teplic, tedy přinejmenším výstup na vrch Ve chvojkách, kde ční dominantní stavba vodárny z dálky připomínající létající talíř. Ve skutečnosti jde ale jen o věž připomínající fontánu, nikoliv o odhalení záhady existence mimozemských civilizací. Zrada!

Čas mě tlačí, následuje úprk přes Most až do Chomutova. Svérázný kraj. Přírodu zpustošenou povrchovou těžbou ze silnice nevidíte, je skryta nízkými lesy. Stejně tak k jinému dolu nespěchají horníci na svou směnu, ale rekreanti těšící se na osvěžující koupel v jezeře, jež vzniklo jeho zatopením. Slunce se tu raději skrývá za mraky, ze všeho dýchá deprese. Z opuštěné čtyřkolejné vlečky mezi dolem a elektrárnou, z opuštěných průmyslových budov. Těžební kombajny a vlaky plné uhlí možná zmizely, ale duch dob minulých je stále silně cítit. Opouštím Chomutov a stoupám do kopců nad ním, teď už jsem definitivně v Krušných horách.

A najednou jsem v úplně jiném světě. Osvěžující sluneční paprsky se prodraly skrz mraky a svítí mi na cestu, nálada je hned lepší. I tráva je tu zelenější! Silnice se na hřebenech kroutí a vlní a já si dávám na chvíli pauzu na focení na louce a vychutnávání výhledu do širého okolí. Kéž by fotografie uměla zachytit i zvuk a vůně. Cvrčci cvrčí, ptáčci si prozpěvují a vítr šumí, jinak je tu naprosté ticho, klid a mír. Svěží vzduch roztahuje koutky radostným úsměvem z návratu do přírody a přináší vůni lesa a kvetoucí louky. Už si ani nepamatuji na horko ve městě, rozhodně je tu lépe než u moře.

Vracím se na silnici a jedu přímo vstříc rotujícím listům. Zvláštní pocit. Ukazuje se, že za kopcem je přímo celá farma snad dvaceti větrných elektráren, které se na svých vysokých sloupech majestátně tyčí k nebi. Ojedinělé větrníky snad hyzdí krajinu, ale v tomto počtu jí jen dodávají jiný ráz, který vás nutí přemýšlet o vlastní nicotnosti. Uklidňující svist vrtulí připomíná zvuk v dálce letícího letadla, ale nesmím se nechat příliš unést. Slunce pomalu klesá k obzoru a mě stále čeká několik kilometrů na vrchol Klínovce, kde bych rád zastihl dnešní západ slunce. Skáču znovu do auta a za svistu turbodmychadla, který vůbec nepřipomíná letadlo a slyšíte ho navíc jen se spuštěnými okénky, uháním dál.

Zvuk dieselu C4 je vůbec trochu jiný než koncernové nafťáky, nepůsobí ani trochu zemědělsky, spíš vytříbeně. Jako by naftu roznášel sluha v křišťálových sklenicích na stříbrném podnosu. „Mohu nabídnout, paní?“ „Ne, děkuji, již jsem dnes dvě skleničky měla.“ C4 je skutečně asketická (byť ne tak, jak uvádí výrobce), i při mém nezanedbatelném tempu se stále spotřebou pohybuji na solidní úrovní šesti a půl litru na sto.

Trochu jsem se po zkušenostech s vláčností šasi VTi 120 bál, že silnější motor nedostatek dynamického talentu pouze zdůrazní, což se v nepředvídatelných zatáčkách krušnohorských silniček potvrdilo. I přes občasné rázy si stále zachovává vysokou úroveň pohodlí, která vás nenutí kličkovat mezi všemožnými boulemi, hrboly a výtluky ve strachu z překousnutých jazyků nebo otlučených hlav o strop. Nicméně kvůli tomu ztrácí chvílemi potřebnou jistotu, kterou byste při tvrdém brzdění nebo ostrém zatáčení ocenili.

A já bych ji teď skutečně potřeboval, protože jsem se rozhodl přechytračit navigaci a odbočil jinam navzdory jejím radám. Aby mi to oplatila, odmítá propočítat alternativní trasu. Hlásí něco o neprůjezdnosti silnice a pak se pro jistotu zahltí informacemi z německé dopravy a zkolabuje. Restartuji, poslušně otáčím a drtím plyn k podlaze, protože západ slunce na mě nepočká. Ne, ani na koupání v horském jezeře není čas a ani dost otužilosti.

Slunce stíhám těsně předtím, než definitivně zmizí za nízkými mraky. Spektakulární výhled na kopcovité pohraničí Německa, které nejlépe připomíná rozbouřené moře, za tu dlouhou cestu stál. Telekomunikační věž a rozpadající se horská chata za mými zády na vrcholu nejvyšší hory Krušných hor na české straně jsou v ostrém kontrastu s tím, jak úhledně vypadá zázemí na nepatrně vyšším Oberwiesenthalu, který je vzdálený jen přes údolí, a vesnice na jeho úpatí. Snad se nám ta pracovitost předchozích generací Čechů znovu vlije do žil, abychom se nemuseli za svou zem stydět.

Zpátky do auta, dalším sprintem lesem, při kterém oceňuji bixenony se skvělou funkcí natáčení po vzoru pionýrského DS, sestupuji přes Jáchymov, jehož honosný lázeňský dům nezapadá do poloopuštěné a lehce zbídačelé vesnice nad ním, až do Karlových Varů. Tma ohleduplně skryla obchody s nevkusným zbožím a nápisy v azbuce, takže se mohu těšit z nádherně osvětlených úhledných hotelů a lázeňských domů. Na ochutnávání pramenů naštěstí není čas, jen rychle obdivně pohlédnout na jako z jiného světa působící Bufori zaparkované před místním divadlem, cvaknout jednu dokumentární fotku a najít cestu pryč ve spleti křivolakých uliček, kde mě navigace a nepřehledné značení (nebo snad má nepozornost, drzouni?) nechává znovu na holičkách.

Konečně opouštím město a startuji do poslední etapy, průletu spícími západními Čechami po karlovarské silnici. Morální zásady a strach ze zvídavých zvířat zkoumajících kvalitu čelních deformačních zón mě udržují poblíž zákonného limitu pro rychlost mimo obec. Chytré tlačítko dovoluje vypnout kompletní osvětlení palubní desky i budíků, s výjimkou tlumeně podsvíceného rychloměru, což mi šetří bolavé oči. Cesta ubíhá bez nesnází, provoz je minimální a i pomalé náklaďáky rády blinkrem naznačí, že mám volno k předjetí. Díky, kámo!

Aspoň mám čas přemýšlet o autě. C4 se skutečně osvědčila jako skvělý partner pro dlouhé cesty. Za odpoledne jsem natočil přes 400 kilometrů v méně než šesti hodinách a vystoupil bez jakékoliv známky únavy. Hodnotný interiér mě celou dobu konejšil svým pohodlím a těšil osobitým designem, skvělé místo k životu. A jakkoliv mě samotné řízení nepohltilo, jízda jako taková ano a C4 mi dovolila si výlet pořádně užít, což, jak jistě uznáte, je pro většinu zájemců výrazně důležitější než cit ve volantu při balancování na hraně přilnavosti. Vyjma mírného kufrování díky kreativní navigaci navrhující spojnice polní cestou, se mě C4 po celou dobu snažila ze všech sil podporovat, ať jsem jel klidně a uvolněně, nebo tlačil na pilu.

Ačkoliv zadání jednoho z prvních hatchbacků, klasické kachny 2CV, bylo odvézt v pohodlí čtyři lidi a pytel brambor, repertoár moderních hatchů je výrazně širší, transkontinentální cesty na dovolenou nejsou výjimkou. Pokud nejste mimořádně plodným otcem nebo matkou nebo se na zadní sedačky nepokusíte nacpat basketbalové reprezentanty, máte šanci, že vám Citroën C4 plně vyhoví, ať už plánujete vyjet za hranice, nebo si užívat krás republiky. Zátah naftového dvoulitru, který lze sehnat pouze v nejluxusnější výbavě, je více než příjemný, ale pokud přemýšlíte o C4, nejspíš nejste zakuklený závodník a VTi 120 v nižší výbavě proto představuje daleko výhodnější nabídku. Pokud ale uvíznete na okresce za náklaďákem, nevztekejte se, víte, proč se to stalo. Protože jste šetřili. Pokud ale nejste cholerici, nejspíš si i tak cestu užijete v uvolněném tempu. A pokud jde o tuhle malou republiku, rozhodně je kam se podívat a co objevovat. Tak příště třeba zase na jih, ano?

foto: Jan Svoboda a autor

Technické parametry vozidla Citroën C4 2,0 HDi 150 Exclusive:

* Ford má v oficiálním ceníku 2,0 TDCi Titanium pouze ve verzi s dvouspojkovou převodovkou Poweshift