„Jé, hele, Ferrari!“ MR2 si neznalí lidé často pletou se slavnějším maranellským bráchou, ale malou Toyotu to rozhodně neuráží – je to jako kdyby si vás zaměnili za slavnou filmovou hvězdu. Nakonec ta podobnost v tomhle případě není čistě náhodná, MR2 má totiž taky motor uprostřed, pohon zadních kol a nezaměnitelně supersportovní tvary diktované touhou po rychlosti. Vypadá jako Ferrari 355, které se při praní na devadesát stupňů o číslo srazilo. Teď a tady působí jako sladká kočička vyhřívající se na slunci, která si spokojeně vrní a čeká, až ji podrbu za ouškem karbonové násosky – jenže já moc dobře vím, že to jen hraje a stačí chvilka nepozornosti a sekne po mně drápky.

Sporťáky s motorem uprostřed jsou totiž trochu záludné. Na jednu stranu jsou sice neskutečně obratné díky lehkému čumáku a hmotě umístěné ve středu osy otáčení, na stranu druhou se ze stejných důvodů hrozně rády nečekaně a rychle přetáčejí – stačí být zbrklý s plynem, zatáčet na brzdách nebo jinak nešikovně provokovat a už se vám roztočí svět.

U MR2 je tahle nepříjemná vlastnost ještě umocněná krátkým rozvorem, absencí samosvoru a hůře naladěným zadním zavěšením prvních kousků, jako je tenhle (v roce 1993 přišla Toyota s vylepšenou zadní nápravou, upravenou geometrií a širšími pneumatikami na o palec větších kolech).

A pak je tu to turbodmychadlo – díky němu má sice lákavých 245 koní, ale taky pořádný turbolag následovaný náhlým přívalem zátahu, aby to bylo zajímavější. Aspoň že u aut s motorem uprostřed nefunguje kyvadlová setrvačnost, takže se sice snadno roztočí, ale neodletí moc daleko ze silnice. Upřímně, zase tolik mě to neuklidňuje…

Sedám si za volant a hned se kontrolně ptám majitele Zdeňka sedícího vedle mě, co je pravdy na pověstech o zákeřné přetáčivosti MR2. „No jasně, to je hned,“ odpovídá mi s potměšilým úsměvem. Prima, to se mám na co těšit. Seznamování tedy začínám hodně opatrně a s respektem, ale je to skoro zbytečné, protože jako správná Toyota je na ovládání učiněný mazel – skvělý posez a perfektní výhled, precizní řazení s přátelskou spojkou, progresivní brzdy a pedály perfektně rozmístěné na meziplyny.

Jen zleva je trochu utiskuje podběh, to jak je MR2 maličká. Proto je taky řadička zahnutá dopředu, aby mi padla do ruky, proto se spolujezdcem sedíme rameno na rameni a proto si snad poprvé musím dát volant níž, abych rukou nenarážel do A sloupku.

Ale ty miniaturní rozměry jsou i ku prospěchu – hbitost MR2 je díky nim totiž naprosto zázračná. Přední kola u špiček mých bot nasazují stopu snad ještě dřív, než otočím volantem, takže řídím skoro telepaticky. Kola nezatížená motorem telegrafují všechny detaily o přilnavosti a povrchu přímo do mých dlaní, řízení se neustále odlehčuje, těžkne a jemně se tetelí, zkrátka žije. A to má elektrický posilovač! Zadní kola mám přitom hned za zadkem, takže změny směru jsou okamžité a zatáčkami se protahujeme bryskně jako úhoř namazaný indulonou. A poháněný raketovým motorem.

Těch 245 koní totiž musí rozhýbat jen 1260 kilo, takže výsledná dynamika je skutečně vzrušující – bavíme se tu o stovce za 5,5 sekundy a čtvrtmíli za třináct, to k tehdejším Ferrari vážně nemá daleko. Při tom sedím až na podlaze v autě jen o trochu větším než moje boty a zátah je tu podávaný s pořádným turbokopancem do zad za gradujícího jekotu motoru, takže tu rychlost vnímám opravdu intenzivně.

Vsadím se, že si to omamné zrychlení podbarvené syčením turba a řevem motoru budete chtít užívat každou možnou chvíli a naplno. Ale až dojde na zatáčky, budete muset být s plynem jemní a opatrní jako při prvním rande, protože jinak se situace zvrhne velmi rychle a velmi ošklivým způsobem. Jako se to málem stalo mně…

Stačilo jen z nepozornosti přidat u apexu trochu plynu a už to bylo: turbo si mírně odkašlalo, těžiště se přesunulo dozadu, zadní kola trochu kvikla a volant se začal odlehčovat a tlačit proti mým dlaním – klasické náznaky přicházejícího smyku. Jenže tohle všechno se stalo VE ZLOMKU SEKUNDY a prakticky NARÁZ! Žaludek se mi ani nestihl stáhnout, natož aby ruce a nohy dokázaly situaci ovládnout. Kdyby zatáčka nebyla do kopce a neměla patřičný sklon, točil bych se jako káča, takhle se auto jen nahrbilo a zase si sedlo. Bledý jako stěna otočím hlavu na Zdeňka a ten na mě spiklenecky mrkne: „Tak už jsi to pochopil, co?“

Jo, už mám jasno. Řídit MR2 Turbo je skutečný adrenalin. Mrška se celou dobu tváří nesmírně přívětivě a přátelsky hravě, jenže pak, když už začínáte mít pocit, že je všechno v pohodě, vycení ostré tesáky a ukousne vám nohu. Pokoušet její limity je na okruhu řidičská výzva, na silnici hazard a na mokru… je lepší nechat ji v garáži a věnovat se něčemu bezpečnějšímu. Třeba zneškodňování nevybuchlých leteckých pum.

Jenže když se všechno potká – správná silnice, správné počasí a vy budete zrovna v řidičské formě – odmění vás jako málokteré auto. Lehkost, mrštnost, vzájemné propojení… a s turbem samozřejmě i spousta výbušného zátahu a nespoutané rychlosti. Naprostá řidičská radost. Pravda, v každé zatáčce budete cítit takové to šimrání v žaludku a z projížděk se budete vracet celí propocení s roztřesenýma rukama, ale budete aspoň moc dobře vědět, že žijete.

Děkujeme Zdeňkovi za ochotu a obětavost při přípravě tohoto článku.

foto: Jan Svoboda

Technické parametry vozidla Toyota MR2 turbo: