Je mizerné brzké páteční ráno. Za okny je ještě nevlídná tma, která radí zalézt zpátky do peřin a celý den ignorovat. Venku navíc prší, i když předpověď hlásí jasno a teplo – jak už to tak bývá, když máme naplánované focení. Smutně koukám střídavě na kaluže venku a na telefon v očekávání, kdy mi přijde esemeska, že akci rušíme. Zatím panuje napjatý radiový klid. V dešti přeběhnu do auta a vyrážím lijákem na místo srazu. To je v jistém, velmi tajném parkovacím domě, majitel mi otevírá vrata a já vjíždím dovnitř. Zastavuji u zastrčené kóje, stejné jako mnoho ostatních. Nakouknu dovnitř a zírám s otevřenou pusou. Porsche 993 turbo, Ferrari 355, dva Caterhamy, DeTomaso Pantera. Ani kvůli jednomu z nich tu ale nejsem. Je tu totiž ještě něco výjimečnějšího.

I mezi takovými skvosty a automobilovými raritami působí drobné Porsche 356 Speedster jako zjevení z jiného světa. Hladké a čisté linie, které jen kopírují kola, motor a další součásti, a určují prostor pro posádku a jejich zavazadla. Aerodynamicky efektivní i bez použití větrných tunelů a moderních počítačových programů. Zrozené v hlavě konstruktéra s citem pro umění. Krásně jednoduché, jednoduše krásné. Prostě dokonalé. Právě v téhle stříbrné ho mám na plakátu nad postelí. Každý večer pohledem hladím jeho neopakovatelné kontury, jichž se nemohu nabažit. Náhoda, nebo osud? Poslední příprava před odjezdem, delší startování motoru, jako když probouzíte spáče z pěkného snu (o čem tu v garáži Porsche asi snilo?), až malý boxer konečně naskočí a svým rozmrzelým nepravidelným pobubláváním naplní celé rozlehlé podzemní garáže. Majitel mi ho ještě raději sám vyparkovává a nechává ho na volnoběh stát na chodbě. Koukám na něj, jak se krčí u zdi, s malými koly schovanými hluboko v blatnících působí skoro křehce, a otevřenými dveřmi mě láká k usednutí. Nemůžu uvěřit, že ho skutečně budu řídit.

Jenže první metry připomínají noční můru. Vlezu malým otvorem malých dveří a nízké střechy do kabiny, vklouznu do sedačky a uvelebím se v ní mírně zakloněný. Nohy si můžu natáhnout, v ramenou mě nic neomezuje, jen kvůli nízké střeše a oknům připomínajících tankové průzory musím mít hlavu skrčenou mezi rameny a ještě nakloněnou na stranu. Poutám se, hladím velký dřevěný volant, řadím jedničku, pomalu pouštím spojku a... samozřejmě mi to chcíplo. Znovu delší startování s přidrženým plynem, aby karburátory správně namíchaly směs, jednička, víc plynu, pouštím spojku, poskakuji – míň plynu! – a dávám se do pohybu. Šnečí rychlostí jen jemně lechtající plyn a šetříc spojku se opatrně proplétám nepřehledným a úzkým prostorem mezi betonovými sloupy a zaparkovanými auty. Konečně vyjíždím ven a stále ještě vynervovaný si to šinu ulicí.

Dalších pár desítek metrů si začínám zvykat na ovládání – vlastně není ani nijak neobvyklé, jen trochu jinak nakalibrované. Už se dokonce stíhám víc soustředit na okolí a všimnu si, že přestalo pršet. Tak pozor, to chce střechu dolů! Zastavit, odjistit zámek, odepnout patenty od rámu okna a shodit ji za sebe, nic složitého. Venku je pořád trochu chladno a sychravo, ale s tou klaustrofobickou střechou by jízda byla prostě trápením. Tak teď už opravdu vyjíždím. Po krátkém proplétání se městem mě bohužel čeká pár desítek kilometrů po dálnici, což není pro Speedster ideální prostředí. Na čtyřku si to bublám kolem sto deseti a prokousávám se ranní dopravou plnou pomalejších náklaďáků a autobusů a rychlejších osobáků. A po očku sleduji, jak jsem sledován.

Jedu v konvoji s už tak dost výstředním Caterhamem, který mi starostlivě hlídá záda jako věrný wingman. Musíme na ostatní působit jako přízrak. Nejdřív lidi překvapí pohled na loudajícího se Cata a pak je dorazí 356. Většina aut, která mě předjíždí, přibrzdí za mým levým ramenem a chvíli mě odtamtud pozoruje. Míjí mě jen pomalu, aby si auto dost prohlédli, pak na to šlápnou a mizí pryč. Spousta hlav nalepených na okýnkách. Několik fotek mobilem. Pár (skutečně jen pár) zdvižených palců. Polospící tvář na zadní sedačce Octavie vytřeští oči a šokovaně otáčí hlavu, když mě auto předjíždí. Celý ten smutný obraz ranní dopravní šedi dokáže Porsche přebarvit pastelovými barvami a řadě lidí zpříjemnit celý den. To je dar automobilového genia světu. A nelžu vám, mraky se začínají trhat a vykukuje slunce. Tak silný má tohle malé, stařičké Porsche vliv.

Já zatím zkoumám interiér. Jednodílné kožené sedačky, které byly v dávných dobách jistě popisovány jako „anatomické a sportovní“, jsou přichycené skoro na podlaze. Velký volant se znakem Nardi Torino. Černé budíky se zeleným fontem – a hele, tenhle otáčkoměr s fofr pruhy mezi třemi a pěti tisíci si pamatuji z Need For Speed! Pár táhel ovládajících světla a stěrače (díky zašlým gumičkám spíš rozmazávače). Miniaturní stěrače pro miniaturní okno. Páčka blinkrů připomínající nožičku od brýlí. Dlouhá řadička v háčkové kulise, čtyři rychlosti a všechny snadno k nalezení. Krátké dráhy (na auto z šedesátých let). Pojistka zpátečky jako chránič spouště u pistole (tzv. lučík). U sebe nalepené drobné pedály vyosené ke středu. Kožené kapsy v dlouhých dveřích a kožený popruh, který jistí maximální úhel jejich otevření. Prosté a účelné, pohledné a vyvážené.

Sjíždíme z dálnice o odbočku dříve. Rád bych řekl, že jsem chtěl uniknout nudě a ochutnat Porsche na okreskách, ale hlavně jsem si spletl sjezd. Nevadí, už je to jen kousek. Klidně pluji krajinou a vychutnávám si tu chvíli. Hlavou se mi honí myšlenky na Jamese Deana a další nezkrotné hrdiny té odvážné doby, kteří v tři pět šestkách děsili rychlou jízdou své dívky a závodili na okruzích, ale ani na moment mě nenapadne na to dupnout a dát autu za uši. Ne snad, že by nezvládlo jet rychle – sice má pouhých šedesát koní, ale od tří do pěti tisíc se plochý čtyřválec krásně točí a na dvojku i trojku jede docela svižně, podvozek nabízí dost jistoty a karoserie se ani příliš nenaklání. Ano, je to sportovní auto. Ale sportovní na padesát let staré auto. Jen nevím, proč bych to měl dělat. Připadal bych si prostě nepatřičně. Jako bych automobilového dědu nesmyslně týral (i když by mi to hrdě nedával najevo a chtěl se mnou za každou cenu držet krok).

Hlavně však nikam nespěchám. Nepotřebuji být nejrychlejší, nepotřebuji dávku adrenalinu a opojení vysokou rychlostí. I tak mě 356 bohatě zahrnuje dojmy. Příjemnou, klidnou jízdou za zvuků typického bublání (nejčastěji popisované jako zvuk brambor sypajících se plechovým korytem), vkusně historickou kabinou, neopakovatelným výhledem na svět přes nízké čelní sklo na vypouklé blatníky a kapotu, otevřeným nebem, čerstvým vzduchem a vonící přírodou v krajině zalité sluncem. Celou cestu se směji absurdnosti celé situace. Řídím Porsche 356. Já řídím Porsche 356! Jedu pomalu a vychutnávám si každou vteřinu, kterou za jeho volantem mohu strávit. Užívám si tu poctu, které se mi dostalo. Dnešní den už nemůže být výjimečnější. Život už nemůže být krásnější. Porsche 356 Speedster. Auto snů.

foto: Jan Svoboda