DS je mé snové auto už od dětství, takže bych se logicky měl hnát za volant... Jenže místo toho jsem se spokojeně rozvalil na zadní sedačce. Není tu tolik místa, abych si natáhl nohy, není tu lednice na šampaňské ani masážní sedačky, ale místo toho je tu ultraměkké sofa potažené nádhernou koženkou s bronzovou patinou, je tu ticho a voní to tady historií. Cítím se tu neuvěřitelně pohodlně, uvolněně a výjimečně... Ale to nejdůležitější je, že je tahle sedačka uvnitř naprosto božského auta.

A nemůžu začít nikde jinde než u jeho naprosto skvostného designu, který je dílem sochaře Flaminia Bertoniho, jenž zhmotnil aerodynamickou vizi leteckého inženýra André Lefèbvra. DS obrátilo tehdejší designová pravidla naruby – místo rozměrného grilu chladiče jen tenká škvíra, směrem vzad se zužující ponton karoserie (rozchod zadních kol je o 20 cm užší než u předních, užší byly i zadní pneumatiky) se zakrytovanými zadními koly (a podvozkem – součinitel odporu Cd byl jen 0,36, což odpovídá Ferrari 512 Testarossa z roku 1992), plovoucí střecha a bezrámová okna. Harmonie a soudržnost, promyšlenost a nadčasovost – DS má hloubku a kvalitu mistrovského díla hodného vystavení v galerii moderního umění.

Ale jakkoliv dokáže i ve svých čtyřiceti letech otáčet hlavy, hlavní síla DS spočívá v naprosto revoluční technice (tedy… revoluční v té době), kterou je celé auto doslova našlapané. Jádrem auta je hydraulické vedení, které zajišťuje nejen posilovač řízení a brzd (v té době rarita), ale hlavně má na starost odpružení podvozku.

Ten má pohon předních kol a nezávislé zavěšení vpředu (příčná ramena) i vzadu (vlečená ramena) s plynokapalinovými tlumiči, které dokážou zajistit naprosto nevídaný komfort jízdy a změnu světlé výšky v rozmezí 90–260 mm (to umožňuje například vyměnit kolo i bez použití heveru, stačí jen bezpečnostní podpěra) se samonivelační funkcí. Takhle pokrokový systém neměl v padesátých letech ve světě obdoby a přinutil aristokratický Rolls-Royce, proslulou továrnu na luxus, padnout na kolena a škemrat u Citroënu o licenci. Mercedes naopak s německou tvrdohlavostí začal pracovat na konceptu vzduchového podvozku…

Pokrok představovala i konstrukce s karosářskými plechy připevněnými k bezpodvozkové kostře (nebyl problém DS za pár minut zcela odkapotovat) a přední světla, z nichž ta vnitřní (potkávací) se mechanicky natáčela podle otočení volantu a přisvětlovala do zatáčky, a ta vnější (dálková) se zase naklápěla podle zatížení auta. Už chápete? Tohle bylo to nejmodernější, nejpohodlnější a nejvybavenější auto své doby, ztělesněná automobilová revoluce! Nedivte se pak, že se ve výrobě udržel dvacet let a prodalo se ho skoro 1,5 milionu kusů.

Za jeho volantem se ale určitě divit budete. Vnitřní zpětné zrcátko je těsně nad palubkou místo u stropu, skříňka zapalování je vlevo pod palubkou, v kapličce je kromě rychloměru a otáčkoměru ještě kolo štěstí, kde si losujete chybová hlášení, a volant má jen jedno rameno připomínající vyplazený jazyk. Nejpodivnější je, že na sloupku řízení jsou čtyři páky a pod nohama máte čtyři pedály. Hoši z Citroënu při osmnáctiletém vývoji DS nejspíš předpokládali, že než ho dodělají, vyvine se lidem další pár končetin…

Ve skutečnosti se však bez nich snadno obejdete, protože to ovládání zase tak komplikované není. Na vynález sdružených ovladačů lidstvo teprve čekalo, takže vlevo pod volantem jsou dvě samostatné páky blinkrů a stěračů, vpravo světel a manuálního řazení. To má klasickou kulisu H a je příjemně přesné, což je oproti dnešním Citroënům šokující změna. Přestěhováním řadicí páky pod volant se navíc uvolnila podlaha a přední sedačky nahradila rozměrná (a zcela plochá) křesla se sklápěcí širokou loketní opěrkou uprostřed. Se záhadou pod podrážkami vašich bot je to podobně prosté. Pedál plynu vpravo byl jasný předem, vlevo od něj však není podivná opěrka nohy, ale brzda – je to spíš takové balonkové tlačítko a podobně stylem zapnuto/vypnuto i funguje – další na řadě je klasická spojka a tam, kam byste si běžně odložili levou nohu, je nožní ruční brzda. Takže si ji tam raději neodkládejte…

Další překvapení přijde po rozjetí. Víte, řízení veteránů bývá pro moderního člověka většinou náročný úkol – bojujete s těžkým řízením s vůlí, řazení chce léty vypilovaný grif, brzdy absolutně nebrzdí, podvozek je tvrdý jako prkno a v zatáčce rychle ztrácí jistotu, což však tolik nevadí, protože s dýchavičným motorem auto stejně nevyvine nijak závratnou rychlost. I tak prostý úkol, jako je udržení auta na silnici, vyžaduje zkušenost, šikovnost a odvahu.

Jenže DS je úplně jiné – působí i po těch čtyřech dekádách od svého vyrobení (a šest od prvního kusu) stále aktuálně a klidně byste s ním i dnes mohli bez problémů jezdit denně. Řízení je lehké, řazení přesné, brzdy jsou až kousavé a podvozek přináší pohodlí tak plavné, že jízda připomíná nedělní výlet na člunu (který svým designem vlastně i připomíná).

Auto necháváte tak trochu plynout, motor jen tiše přede a vy si uvolněně plujete po klikaté řece černého asfaltu a kocháte se krásami okolní přírody. Cítíte vůni lesa, pozorujete rozkvetlé louky, máváte na děti na návsi a přemýšlíte, kde byste si mohli udělat piknik. Krajina za okny utíká a vy si užíváte pravou francouzskou joie de vivre. Nastražte uši a uslyšíte, jak vám tiše šeptá: „Uvolni se, nespěchej a užívej si. Život je tak krásný…“

Citroën DS udělá váš život lepším. Přímo vás svádí, abyste se sebrali a vyrazili na výlet třeba do Provence obdivovat tamní krajinu, popíjet archivní Syrah, přikusovat bagetu s bažantí paštičkou a v zapadajícím slunci omámeně zírat na skvostné tvary DS. Byl by to životní zážitek.

Foto: Jan Svoboda

Technické parametry vozidla Citroën DS 23 IE 1974: