Kapitola třetí: Ford Fairmont Estate Wagon rok 1978, bílá, lehce vyšisovaná arizonským sluncem

Fairmont byl můj hned druhý klasický Ford, a i když jsme si spolu užili jen zhruba čtyři měsíce v USA v rámci „pracovních“ prázdnin, přejeli jsme spolu nevadskou poušť a tohle místo nás oba neobyčejně spoutalo. A to je právě jeden z důležitých momentů sepjetí muže a jeho pekelného stroje.

A jak jsem k Fordu přišel? Bylo to asi takhle: Do Ameriky jsem přijel jako totální zelenáč a baťůžkář s tím, že poslední let mě vyhodil v Las Vegas. Měl jsem bágl a pár stovek dolarů v kapse a velkou naivní myšlenku, že následujícího dne najdu zapadlý bazar, koupím tu svoji vysněnou V8čku full size sedan a pojede se směr Arizona a Grand Canon, kde jsem měl začít pracovat.

Jak si asi dovedete představit, následující den jsem našel maximálně tak půjčovnu „jezevčíků“ s řidičem a také objevil možnost pronájmu Ferrari F360 na hodinu frajeření po hlavní avenue za peníze, za které měl původně být starý, ale funkční Chevy Nova 5,7 V8. Takže tudy cesta nevedla, čili zbývala jen potupná možnost pronájmu tuctového auta z „Budgetu“ na letišti a dál snít svůj americký osmiválcový sen.

Fairmont tedy přišel až později, asi tak po týdnu, co jsem se v Grand Canyonu Village rozkoukal. Byla to opět náhoda, u jednoho domku stál bílý, lehce vyšisovaný kombík s nápisem „for sale“ na víku kufru. Tak hned volám na uvedené číslo a zjišťuji, že auto patřilo matce jednoho z rangerů národního parku a že po matčině smrti není k ničemu a jen tak zabírá místo. Dozvěděl jsem se, že má zánovní pneu a nedávno měněný olej. Jediným problémem je prý tak trochu upadlý výfuk. Prej jestli ho chci, ať si ho vyzkouším, klíče od domu že jsou pod květináčem, a když se rozhodnu pro koupi, ať si vezmu doklady (odhláška už byla majitelem předem podepsaná a nechám mu na stole 250 doláčů. Jo, a abych pak nezapomněl zabouchnout dveře a vrátit klíče, kde byly. „Nemám bohužel čas, pohybuju se teď týden v odlehlé části parku, takže se osobně vidět nemůžeme,“ zakončil majitel vozu náš telefonát.

Trochu jsem nechápal, teda jako asi každý by nechápal. Nicméně udělal jsem, co mi řekl, projel, prohlídl, peníze nechal v domě a klíče vrátil na své místo pod květináč. Ford byl náhodou v dobré kondici, nové pneu, motor šlapal hezky, automat řadil, jen výfuk si proprdlával skrz díru v přední části svodů o velikosti čtvrťáku. Brzdy moc nebrzdily, v porovnání s ním byly ty v Cortině jedovatě závodní. Teď ještě opatřit si vlastní arizonskou SPZku, nějaké to nejnutnější nářadí a opravit tu díru velikosti čtvrťáku. Čím? Vlastně nakonec tím čtvrťákem a tlustou svorkou na hadice a okolo omazat opravnou hmotou na děravé výfuky. A bylo opraveno!

Od té doby se můj život v USA stal jaksi plnohodnotný a o poznání veselejší. V Arizoně, když nemáš auto, jsi jak kovboj bez koně. První cesty vedly hlavně mezi Grand Canyonem a jediným větším městem v okolí, Flagstaffem. Tam jsem taky dostal krásnou značku na podkladu s obrázkem kaktusu Saguáro, kterou musíte mít jen vzadu, a zařídil pojištění. Všechno bylo jednoduchý jako facka a hlavně levný. Žádný STK apod., úředník, co mi dával značku, se podivoval nad mým dotazem, kde se dělá technická. „Tady, kamaráde, si za stav auta ručíš sám. Jak se o něj staráš, tak ti bude jezdit.“

Fairmont pak začal v hezkém pravidelném rytmu šesti válců v řadě pendlovat mezi Canyonem a městem. To jsem vlastně trochu zamlčel, nebyla to bohužel ta vysněná vé osmička. Pod kapotou ševelil příjemný řadový šestiválec OHV o obsahu 3,3 litru a dosahoval komprese podobné předválečným autům. Dodnes netuším, kolik má výkon, asi ale ne víc, než by měla dnešní moderní jedna šestka, a otáčky se podle sluchu pohybovaly někde mezi 500 na volnoběh a 3 500 v maximu. Trošku mi to připomínalo traktor, nicméně benzinový a s hladkým chodem.

Byl vážně extrémně spolehlivý, rozbil se jen jednou, a to když se mi zadřel kompresor klimatizace. Naštěstí se to nestalo daleko v poušti, ale asi míli od jedné benzinové pumpy s dílnou. Tomu se říká klika! Fordík najednou chcípl. Nakonec jsem zjistil, že kompresor klimatizace, co se pohání klasickým klínovým řemenem, se přestal otáčet na řemenici a nezbylo než sundat klíňák a zkusit dojet na baterku a neuvařit to (alternátor a vodní pumpa se nepoháněly). Naštěstí to byla právě jen ta míle. Na pumpě mi nějaký kluci šikovný mexický dali jiný klínový řemen a klimu jsme z oběhu nadobro vyřadili. Bylo spraveno, jenže od té chvíle začalo rudé pouštní peklo v červeném koženkovém interiéru.

Nejdelší cesta byla naplánovaná s kamarádem až na konec pobytu, a to s cílem dojet až k moři do San Diega a částečně přitom využít Route 66. A Fordík tuhle cestu zvládl úplně v pohodě. Cestovalo se hlavně v noci a jak tuhle básnil Suchánek v Partičce: „Na tacháku pětašede, motor přede, motor přede.“ No a za zadkem obrovský truck, co jede sedumde (myšleno v majlích) a ty se snažíš teda taky trochu zrychlit a balancuješ mezi tím, aby ti vystačil benzin k další pumpě a abys nejel tak pomalu, že tě ty trucky převálcují. Někde u San Bernardina člověk zažívá kulturní šok. Zaprvé u benzinky, kde teda člověk stejně musí tankovat ať tak nebo onak, je benzin asi o víc jak třetinu dražší než v Arizoně. Tankuju a nechápu, jenže chlápek u pokladny na můj dotaz povídá: „Tohle je Kalifornie, víš?“

A má pravdu, najednou se blíží San Diego, a když se rozednívá, začínám si všímat, že nejstarší auťáky, co vidím, mají tak deset let a se svým bílým, lehce vyšisovaným Fairmontem s kaktusem Saguáro na zadní SPZ působím jak naprosto dokonalý vidlák. Asi znáte „Hooka“ z filmu Auta, že? Tak takhle asi jsem si připadal. Jako když doprovází kamaráda Bleska na nějaké prestižní závodiště.

Příběh nám pomalu končí tím, jak se blíží můj termín odletu zpět do Evropy, ale začíná současně problém. Co s ním? Co nakonec udělat s kamarádem, který projel skoro deset tisíc mil západem USA a byl věrným společníkem. Přece ho nemůžu jen tak nechat někde na ulici v San Diegu! Poslední týden jsem se teda věnoval objíždění bazarů a jako jediná varianta, co mi poradili, je prodat ho na trhu hned vedle hranic do Mexika. Prý v Tijuaně o něj ještě bude zájem, tady v Kalifornii ani náhodou. Jenže na překročení hranic mi poněkud scházela odvaha a také správné vízum. Nakonec se mi teda povedlo Forda prodat jednomu Mexičanovi, co vedl takový zapadlý bazar. Zkouška technického stavu se skládala pouze z otočení klíčkem v zapalovaní, a protože Ford chytl napoprvé jako víno, Mexičan se pousmál a po chvíli smlouvání rukama nohama vytáhl dvě stě babek „cash“ a ty mi předal. Další stopy tohoto úžasného Fordu vedou kamsi do Tijuany…

Petr Jeřábek aka RWDriver

Foto ilustrativní

Díl první: Simca 1301

Díl druhý: Ford Cortina

Díl čtvrtý: MGB GT