Není to tak dávno, co jsem seděl ve školních lavicích. Jeden semestr na univerzitě jsem strávil vedle Miloše Langa. Náhoda tomu chtěla, že si dva kluci se stejnou zálibou, co se vůbec neznají, sednou vedle sebe. Občas padla debata, kde a jaké je nejlepší závodění za pár kaček. On mnohem zkušenější a závody znalý radil: „Zkus AutoSlalomy a nebudeš litovat.“ Tvrdil mi tenkrát, že je to ideální pro začátečníky. Vyzkoušíš si chování vozidla v zatáčce, působí na tebe poměrně velké přetížení, procvičíš si pamatováka, a pokud ne, tak alespoň reflexy.

Co je to AutoSlalom?

AutoSlalom je jízda mezi kuželkami. Trať je vyznačena brankami o šířce 3 m. Jednotlivé branky tvoří dvě různě označené kuželky z plastu. Jsou od sebe v různé vzdálenosti i různém počtu na ploše. Vzdálenost od startu do cíle bývá kolem 1 km (2,5 km – dlouhá trať). Jezdí se na letištích, parkovištích či na uzavřených komunikacích. Prostě všude, kde se dá. Startuje se vždy s minutovými intervaly, a proto se na dráze pohybuje pouze jedno vozidlo. Jízda je velmi náročná na orientaci a přesnost najetí stopy. Zde se dá vyhrát, ale i ztratit závod. Za nesprávné projetí branky, popřípadě poražení kuželek následuje trest v podobě časové penalizace.

Jaký je vhodný vůz?

Prakticky každý. Nicméně zcela nejvhodnější se ukazují městské štiky, které zde ladně proklouzávají mezi jednotlivými nástrahami. Automobily se zde řadí do třech kategorií. S1, což jsou vozidla pro běžný provoz do objemu motoru 1 400 ccm. S2, vozidla pro běžný provoz nad objem motoru 1 400 ccm. S3, tedy závodní speciály. Více o těchto skupinách je napsáno v propozicích seriálu.

Jak probíhají závody?

Z osobní zkušenosti jsem se zúčastnil českého poháru v Milovicích a několika volných závodů. Milovický pohár je naprosto profesionální. Tréninky a závody se jezdí v neděli, takže ráno v den konání závodu se sejde asi 50 závodníků, podepíše se prohlášení na „vlastní riziko“, zaplatí startovní poplatek v podobě 250 Kč (500 Kč – dlouhá trať). Po administrativní přejímce a rozpravě pořadatele následují tréninkové jízdy. Obvykle tři, ale po domluvě jich může být i víc. Vhodné je si projít trať pěšky ještě před zahájením tréninkových jízd. Měřenými jízdami se pokračuje odpoledne. Po druhé měřené jízdě jsou zveřejněny průběžné výsledky, podle nichž si můžete poupravit taktiku. Nejhorší čas se škrtá. V těchto chvílích je to pravé rozhodování. Mám najeto. Můžu jet vabank nebo raději zvolním za účelem zisku většího počtu mistrovských bodů. V sázce je mnoho, úspěch, sláva, ale třeba i pocit z dobře odjetého závodu, o který jde nám závodníkům-nadšencům především.

Jak to probíhá na trati?

Popíšu zde jednu jízdu na dlouhé trati, kterou jsem absolvoval při letních slalomech. Z absolutního klidu mě vytrhl můj dnešní soused, majitel Opelu Vectra se startovním číslem 56. Startuje. Je vhodný okamžik natočit tu moji bestii a zařadit se do fronty. Vždy mi trvá trošku déle, než se vměstnám s brýlemi do helmy a nastavím kameru na natočení mé jízdy. Fronta na start zabírá tak pět minut. Každé auto startuje po minutových intervalech, takže to odpovídá pěti autům přede mnou. Pro pořádek se startuje podle startovních čísel, které má každé auto vylepeno na boku vozidla. Dostávám se do startovního prostoru. Prohazuji pár konverzačních vět se startérem. Uzavírám boční okna, což mi při parném letním počasí rozhodně nepřichází vhod. Startér ukazuje pět sekund do startu. Zařazuji první rychlostní stupeň. Lehce zvyšuji otáčky motoru. Jsem připraven. Startovní zařízení ukazuje celou a já konečně vyrážím na boj s časem. Motor jde rychle do otáček. Nabírám rychlost. U druhé branky již řadím za dva. Třetí branku, která je posazena oproti druhé více vlevo, míjím v lehkém smyku. Volba sjetých bridgestonek dnes zřejmě nebyla nejšťastnější. Ještě že neprší, povídám si v duchu. Pokračuji dále. Podjíždím vzrostlý strom, jehož větve dělají nepříjemný pocit stísněnosti. Přes branky číslo šest a sedm najíždím do prvního vracáku. Nadjíždím si přes trávu na apex a ven. Jedu na špinavém betonu, nepomáhá mi dát plný plyn. Je zde poměrně dost prostoru, využívám proto výjezd poměrně dost ze široka. Nabírám tak rychlost do následující pasáže branek osm, devět a deset. Ty působí stylem ještě ne, ještě ne a už jsem pryč na krátké rovince, kde řadím krátce za tři. Rychle na brzdy za dva a ruce do vánočky, protože následuje techničtější pasáž trati s jednou zákeřnou brankou mimo. Nezapomněl jsem, vím o ní. V brance patnáct už opět přidávám, abych zbytečně neztrácel čas. Pokračuji další krátkou rovinkou. Řadím opět třetí rychlostní stupeň. Vytáčím motor do 4 000 ot./min, když míjím sedmnáctou branku. Musím opět na brzdy. Vjíždím do rychlé pasáže, kde jsem si při tréninku zapamatoval, hlavně nebýt nedotáčivý u branky dvacet dva. To by se mi už špatně srovnávalo. Vjíždím zde tedy trochu s respektem. První třetinu jsem zvládl. Další obtížnější úsek začíná správným nájezdem do série branek připomínající tunel. Rychlost mám dobrou. Snad jsem nic netrefil. Na vyasfaltované ploše okamžitě poznávám jinačí přilnavost. Tady je připravena rychlá levotočivá zatáčka kolem pneumatik. Srdce mám až v kalhotách. Budu zde rychlostí ztrácet, ale jedu hlavou. Za pneumatikami jsou schované dvě branky, a jak se později ukázalo, nejeden soutěžící na ně zapomněl. Na asfaltové ploše jsou branky od sebe poměrně dost vzdálené. Je to velmi rychlý úsek trati. Permanentně koriguji volantem smýkání zadku. Levá, pravá, opět tunel a už se velkým obloukem otáčím o sto osmdesát stupňů. Moc toho nevidím. V sedačce se ani nehnu a výhled mi dosti znepříjemňuje Á sloupek. Následuje pasáž skoro jako přes kopírák, opět levá, pravá v rychlém sledu. Ač kuželky rozmístěny stejně nebyly, ten pocit tam je. Už končí tento rychlý úsek a vracím se zpět na beton. Řadím za jedna a vjíždím na nejpomalejší pasáž trati. Vypadám, že si ukroutím ruce, ale není tomu tak. S ladností baletního umělce se dostávám do posledního, a to třetího rozhodujícího úseku. Věřím si. Tohle už dojedu bez větší chyby. Už v dáli vidím cíl. Jedu zde opravdu rychle, až moc. Do pasáže kolem branky sedmdesát jsem moc rychlý. Šlapu plnou silou krátce na pedál brzdy, ABS mi vrací úder. Řadím nižší rychlostní stupeň a s povolením brzdného pedálu se vsoukám do branky sedmdesát jedna. S vhodnou rychlostí bych si hravě poradil i s další brankou, ale to se nekoná. Točím volantem o sto šest, až jsem to přehnal. Kuželku trefuji přímo na komoru, dvěma vteřinám se již nevyhnu. Stále je to však lepší než „dvacítka“, kdybych se tam vůbec nevešel. Škoda. Srovnávám auto, řadím opět za jedna a bez ambicí na dobrý čas si sportovně projíždím zbytek branek. Dobojováno.  Nemusím smutnit, mám ještě dvě opravné jízdy. Nechávám pomalou jízdou vychladnout auto a po objízdné trase přijíždím zpět do servisní zóny. Zajíždím ke stanu Ford Racing Only, kde čekám na rychlý a nestranný rozbor mojí jízdy.

A co vy, nechcete si také vyzkoušet život kolem kuželek nebo jen chování svého auta? Konkurence je vždy vítána. Třeba budete další propadlá duše tomuto nádhernému odvětví motoristického sportu.