Sedím v pohodlné sedačce řidiče, motor potichu klape a já začínám propadat mírnému zoufalství. Ne z kvality interiéru, ta je totiž skvělá zejména proto, že pochází z větší Insignie, čímž Opel chytře udělal z kabiny Astry místo, které vám dopřeje na tuto třídu až neočekávaný komfort, a zároveň ušetřil náklady na vývoj. Jenže mi taky způsobil bolení hlavy, protože na palubce je tolik tlačítek, že bych při jejich počítání spolehlivě usnul i po pěti plechovkách Red Bullu. A hned po nastartování po mně navigace chce potvrdit bezpečnostní hlášku a já za boha nemohu najít tlačítko OK. Hledám, zkoumám, experimentálně zjišťuji, že displej skutečně není dotykový, dál slídím a čenichám, ani čtyřsměrný joystick nejde stisknout, ještě zírám a ohmatávám, ale pořád nic. Celé to připomíná hru „Kde je Waldo?“ a já už v totální beznaději zvažuji Astru zase chcípnout a jít se potupně zeptat k dealerovi.

Ale ne, tak hluboko neklesnu! Nakonec jsem to vyřešil a celé to zabralo jen pár minut – jako potvrzování funguje otočný prstenec pod joystickem, jenž lze stisknout. Na existenci tlačítka vracejícího v menu o úroveň zpět mě upozornil až kamarád po několika dnech soužití s Astrou, což jednak potvrzuje, že nepatřím mezi nejbystřejší jedince, pokud jde o adaptaci na nové prostředí, ale hlavně objektivně dokazuje, že intuitivnost ovládání Astry poněkud pokulhává. Jinak ale skutečně není nač si stěžovat, auto příjemně obklopuje, plochy jsou z měkčených plastů nebo rovnou potažené kůží, volant je široce nastavitelný, jízdní pozici si najde snad každý, a dokonce ani na délku sedáků nemohu nadávat, ta jde totiž také nastavit šikovnou posuvnou podložkou. Jen toho ergonoma bych nechal za trest počítat tlačítka až do konce jeho života.

Dobrá, barevná kombinace v interiéru je otázkou vkusu. Trochu to připomíná stroj času, který mě přenesl do osmdesátých let, jelikož jsem měl za to, že hnědá (přesněji kakaová) ze vzorníků automobilek zmizela těsně po vinylových střechách. Design exteriéru je ale už naprosto současný, Astra svým šarmem umí okouzlit. Šípovitá příď, elegantní profil, odlehčení boků křivkou ve tvaru L a mírně se svažují, následně ostře useklá záď kombíku. Vyberte vhodný lak a postavte ji na velká kola, jako měl testovací kousek, a máte před sebou horkou kandidátku na titul miss elegance v nižší střední třídě. Jen možná až trochu moc nenápadnou – stačí zvolit základní barvu bez metalízy a plecháče místo liťáků, tedy typickou volbu správců firemních vozových parků, a máte tu totálně šedou myš. Takovou, jakou v minulosti byly všechny Astry.

Astra si s sebou po dlouhá léta nesla cejch toho „třetího vzadu“. Ve stínu tržního leadera, Golfu, si další velmi podobně německý vůz obtížněji hledal své zákazníky. Opelu chyběla prestiž značky Volkswagenu a Astře šmrnc golfovosti, o to ostřejší lokty musela mít, aby urvala své zákazníky. Rozhodoval každý centimetr prostoru pro pasažéry a každý litr objemu kufru, každý koník pod kapotou a každá nespotřebovaná deci paliva při jízdě. A samozřejmě rozhodovala cena. Agresivní cenová politika Opelu často přitáhla zákazníky konkurence, jenže to jsou ptáčci přelétaví, a tak se je Opel rozhodl lapit tak, že bude nová Astra prostě tak dobrá, že jim vytře zrak a nedovolí příště koupit cokoliv jiného.

Astra dobře vypadá zvenku i zevnitř, příjemně se v ní sedí, ale jak funguje na silnici? Po prvních metrech vše vypadá v pořádku. Řízení je tak akorát naposilované a přesné, řadička pracuje bez drhnutí a nepřesností, pedály optimálně rozmístěné s patřičnou citlivostí. Inženýři si dali záležet a já proti jejich práci nemám výhrad. Pokud znáte silnice v Praze, víte, že je to samý mimoúrovňový kanál, tramvajový pás, kostkové dláždění nebo alespoň příčný zlom. Vláčný podvozek Astry si s tím ale s přehledem poradí, aniž by trpěl nejistotou nebo ztrácel potřebnou přesnost řízení. Zatím velmi příjemné překvapení, které kazí jen motor.

Dosud jsem měl za metu pro nepříjemně zemědělský zvuk devatenáctistovky koncernu VW a staré TDCi Fordu, Opelova sedmnáctistovka je však s přehledem trumfla. Každým zachrochtáním mi jen připomíná, proč při výběru nového auta nejít automaticky do dieselu, alespoň ne v případě Astry. Sedmnáctistovka je ze staré školy i průběhem výkonu, všechny koně vyplivne v jednom silném, ale relativně krátkém zátahu. Na tom však v zásadě není nic špatného, takové by diesely nakonec měly být. 125 koní je i díky kilům navíc, které s sebou Astra ST vláčí, tak akorát na svižný pohyb v dopravě, předjíždění už budete muset propočítávat a připravit si vhodné otáčky důslednou prací s řadičkou. Když motor tolik netáhne, tak by měl bodovat spotřebou, že? Teoreticky ano, ale v praxi jste v tom za sedm litrů a k šesti se přiblížíte, jen když rezignujete na spěch a poddáte se tempu okolního provozu. Tabulkově má mít 4,5 kombinovaného litru na sto, což vzhledem k realitě připomíná krádež za bílého dne.

Astra mě ale dokázala překvapit. Na palubce po troše hledání najdete i dvě tlačítka s nápisy Sport a Tour. I retardovaný delfín si domyslí, na co jsou, důležitější však je zjištění, že opravdu fungují. Tour už tak relaxované auto ještě o chloupek uklidní, podvozek je ještě plavnější a otáčky motoru se tolik neženou za plynem, abyste šetřili palivo a zjemnili jízdu. Oproti Normalu není rozdíl tak patrný, naopak Sport udělá z uhlazeného doktora Jeckylla zlého pana Hyda. Pitstop, technici rychle namontují větší turbo, nazují slicky, posadí vás do skořepiny a navaří do auta klec, aby velký a chlupatý pan Hyde nemohl uniknout ven.

No, vlastně ne, to jsem se nechal trochu unést. Realitou je to, že podvozek je znatelně tužší a jistější, motor žadoní o každé sešlápnutí plynu a bonusem je červené podbarvení displejů v bojovém módu očí podlitých krví. To poslední jde naštěstí vypnout, unavuje to zrak. Funguje to skutečně až překvapivě dobře, k čemu to všechno ale potřebuje dieselový rodinný kombík s hnědým interiérem, to ví asi jen obchodní oddělení Opelu. A možná i retardovaný delfín něco tuší. Já zatím tápu, protože Astra vás prostě nedokáže vtáhnout do děje a svou omezenou dynamikou vám taky koutky úst do stran neroztáhne. Pořád se ale řídí lépe než například Octavia TDI, kterou půlka národa považuje za cenově dostupný ekvivalent Ferrari (nebo s ní tak přinejmenším jezdí), takže z pohledu cílové skupiny je vlastně asi vše v nejlepším pořádku.

Podvozek je kapitolou samou pro sebe. Mnozí novináři nad ním ohrnují nos, protože v době, kdy Focus a Golf mají vzadu sofistikované a patřičně drahé nezávislé zavěšení, ladí inženýři Opelu stále obyčejná vlečená ramena. Tato generace Astry k nim dostala Wattův přímovod, jednoduché zařízení, které zvýší tuhost v příčním směru. Netechnici si to představí jako černou krabičku, která naučí auto lépe tlumit hluk a vibrace, a přitom sníží možnost odskoku zadní nápravy v zatáčce na příčné nerovnosti. V 99 % případů je tohle řešení skoro stejně dobré jako multi-link, to zbylé jedno procento reprezentuje chvíle, kdy už jedete tak šíleně, že si stejně zasloužíte havarovat. A neříkejte, že jsem vás nevaroval.

Taková je tedy v kostce Astra. Na Driverswebu netestujeme s metrem v kapse a naše výsledky nejsou založené na porovnávání hodnot excelovskými tabulkami. Můžete mi ale věřit, že Astra je minimálně stejně prostorná, podobně rychlá a žíznivá jako srovnatelná konkurence, v lecčems jistě i lepší. Nejspíš ji taky budete moci sehnat levněji, stačí přijít k dealerovi, zvědav se ptát, pak chvíli hrát váhání a nakonec pronést nacvičenou větu: „No, víte, mně se opravdu líbí, ale u VW teď mají akční ceník…“ Pak jen sledujte, jak se dealer potí, chvíli kouzlí s kalkulačkou a nakonec vám dá nabídku, kterou nebudete moci odmítnout.

Proti vašemu výběru nebudu nic namítat, za své peníze dostanete poctivý kus auta, dost prostoru uvnitř, velkou dávku praktičnosti, slušnou dynamiku, trochu otravný zvuk motoru, zpočátku neintuitivní ovládání, které však brzy pokoříte. A pravděpodobně časem i nějaké to vrzání interiéru, kterým trpěl testovací kousek po najetých 20 tisících kilometrech. Kilometrech ultranáročných, testovacích, ale na druhou stranu v žádném jiném autě jsem ještě pedál spojky vrzat neslyšel. Designéři se hodně snažili, aby k obyčejnému Toureru mohli přihodit i nějaký ten Sport, a opravdu se jim to podařilo. Astra je konečně žádoucí auto bez větších slabin, ale také bez hlubšího charakteru, který by dokázal uchvátit a přinutil vás zamilovat se. Astra je stále volbou rozumu a velmi dobrou volbou, jenže já byl vždycky spíš na emoce a duši. Takže dokud Astře někdo nevetkne nějaký osobitý charakter prostý obyčejného porovnávání se s konkurencí a pak mi nevysvětlí, proč musím mít právě a jenom ji, tak se asi nebudeme moc kamarádit.

foto: Jan Svoboda

Technické parametry vozidla Opel Astra 1,7 CDTi Sports Tourer Cosmo: