Jedu dlouhou rovinou v borovém lese a najednou se objeví kruhák s bílo-červeným pruhovaným obrubníkem a cedulí Arnage vpravo, Mulsanne vlevo a rovně Le Mans. U toho se prostě musí rozbušit srdce. Najednou jsem zase po dvou letech tam. Nakonec už posledních sto kilometrů potkávám na silnici samá anglická klasická auta, támhle u silnice stojí 4,5litrový Bentley „blower“ s kompresorem s třicátých let a jeho aristokraticky vyhlížející majitel vrtající se zrovna v karburátoru. A k tomu navíc trochu prší a člověk si najednou myslí, že se svět buď naprosto zbláznil, anebo mě trefil šlak a já už jsem v automobilovém ráji. Vždyť takovéhle auto jsem naposledy viděl o den dříve naleštěné v prostorách famózního automobilového muzea v Mulhouse. A teď v něm někdo v dešti a blátě jede na „čumendu“ kempovat na závody v Le Mans.

Přesně v tomhle momentě se ve mně mísí pocit štěstí, ale taky neuvěřitelného studu, že jsem já vůl byl tak pohodlný a ustrašený a nedojel na místo klasickým autem. Fakt je to ostuda a musím to přiznat. Já vím, někde u Ambergu bych už byl v Gétéšestce asi totálně spařený a s mozoly na rukou a do Le Mans to měl ještě asi dalších tisíc kilometrů, ale to utrpení by stálo za to. Jak moc bych ten článek chtěl začít po cimrmanovsku. „Málem jsme cestou umřeli vedrem, s oteklými chodidly a odřenýma zaolejovanýma rukama, ale stálo to za to! Nakonec zdolání tisícimílové vzdálenosti do Le Mans v čtyřicet let starém kupátku, do kterého se vejdu jen se skrčenou hlavou, by šlo bez potíží připodobnit k oné slavné cestě na severní pól. Teď můžu tedy jen říct: „Nejel, nezlikvidoval se, nezamazal, nezažil... Blbec!

Dost bylo ale lamentování nad tím, že jsem na místo přijel v krajně nevhodném ohozu, byl jsem přece tam a to se počítá. Asi vás zajímá, o čem ta akce je a proč si máte zakřížkovat volno na příští akci, která se bude konat v létě 2014.

Jestli jste si kdy mysleli, že třeba váš hot hatch s laděným výfukem nebo M3ka vydává famózní zvuk, buďte si jistí, že v kempu Carting Nord váš příjezd nikdo nezaregistruje. Asi jako když pojedete po městě Priusem. A pak zjistíte, že vaše okolíkované stanoviště pro váš stan a miláčka je vedle tří naprosto dokonalých replik gétéčtyříctky a přes uličku bydlí potetovaní členové manchesterského TVR car clubu, kteří co chvíli porovnávají kvalitu decibelů nerezových výfuků u Grifithu. A všechny nás po další tři dny bude spojovat smradlavý hajzlík s umývárnou obklopený klubovými devětsetjedenáctkami anglického Porsche car clubu. Umíte si snad představit lepší místo, kde trávit víkend? Já tedy ne. Je to silně inspirující místo. Například hned v pátek ráno, čekaje ve frontě na ranní toaletu, jsem si definitivně uvědomil, že moje příští auto bude muset být modrá devětsetjedenáctka z osmdesátek.

Zkrátka kemp je prostě famózní, ale přijel jsem sem přece kvůli závodům, ne? Takže jak to tedy popsat. Vy, co jste tam totiž nebyli, to stejně nepochopíte, zkrátka to prostě nejde. V paddocích v srdci závodiště se celý pátek maká, startuje, ladí a postupně vyjíždí na měřené jízdy ta nejlepší závodní auta, co kdy byla vyrobena. Najdete tam jakoukoliv legendu a nad každým tím závoďákem můžete slintat hodiny a hodiny a pak si k tomu ještě přivodit lehkou hluchotu, protože se jednoduše nedokážete odtrhnout od motorového prostoru Gétéčtyřicítky nebo závodních Porsche 917, ano přesně těch z filmu Le Mans v barvách Gulf Racing. Chápejte, že během chvilky jsem absolutně šťastný, lehce nahluchlý s plnými plícemi benzinových zplodin. Jo a takových paddocků je v areálu šest. Le Mans Classic se mohou totiž zúčastnit autentické závodní vozy z let 1929‒1979 a jsou rozděleny do šesti skupin. Češi tu mají pravidelně zastoupení, a to dokonce úžasný závoďák Škoda 1101 Sport z roku 1949 řízený Mirkem Krejsou. 

A která skupina je ta nej? Jestli si myslíte, že ta, kde jedou Fordy Gétéčtyříctky, nebo ta, ve které si vzájemně strouhají boky BMW em jednotky, tak jste překvapivě vedle. To nejúžasnější utkání gentlemanů jsem doposud zažil při úvodní jízdě skupiny jedna, kdy asi v půlce závodu začalo pršet, no přesněji lít jak z konve. Stál jsem tedy u „Dunlop“ zatáčky zmoklý jak slepice a sledoval, co se bude dít. Místo očekávaného přerušení závodu a rychlého odvozu těch legendárních „dědečků“ mnohamilionových hodnot do paddocku pod saténové plachty jsem zažil fakt neobyčejný zážitek.  Najednou se v tom mokru objeví tři červené Astony Ulstery před zatáčkou a je naprosto jasný, že se do ní vejdou tak maximálně dva, a mně se zatají dech. Sakra, přece to nerozsekaj, jaká škoda, jaká škoda... A najednou už lítají v piruetách okolo trati. Naštěstí je tam zrovna slušná vyasfaltovaná bezpečnostní plocha kolem trati, ale i tak je to neuvěřitelný. Všichni jedou na starých uzounkých gumách, prostě replikách něčeho, na čem se závodilo ve třicátých letech. A ta auta prostě zoufale nedrží. Každé jede naprostou hranu, samá kontra a mazlení s plynem a každý čtvrtý, co projede, zoufale „hodinaří“. Když zase trať začala osychat, nabíralo se na tempu, a ačkoliv i tak vypadá lehce pomalá, tihle chlapi jedou furt neskutečnou hranu. A nemají pásy. 

Asi vážně nejde vylíčit všechno, podívejte se na úžasné fotky od Ondry Kroutila, a hlavně si zamluvte druhý červencový víkend za dva roky. Já tam teda rozhodně přijedu gétéšestkou. A jestli ne, tak ať se teda propadnu, velebnosti!

foto: Ondřej Kroutil