My Češi jsme takový svérázný národ. Ponechme stranou památnou vzpomínku na cedulky u obchodů za hranicemi s Německem „Češi, nekrást tady!“, která má s českou náturou taky mnoho společného. Teď mám na mysli to, jak se projevujeme a jak přemýšlíme. Nechám už na vaší ctěné úvaze, jestli to bylo tím, že nás nejdřív pár století dusili Habsburkové a pár dekád Sověti, nebo snad proto, že jsme si nemohli svou národní hrdost obhájit v bitvě s Němci (kteří nás pak taky pár let dusili). Nebo to má možná kořeny ještě někde hlouběji – nevím, kde všude praotce Čecha kopli do zadnice a poslali o dům dál, než dobyl Říp a přilehlé okolí.

Nicméně jsme se stali národem, který je patrně nejlepší na světě, co se pivních revolucí týče, a který dosáhl dokonalosti v mumlání si pod vousy a přetvařování se. „Jo, kdybych to vedl já…!“ „Tohle by přeci uměl každý!“ A když přijde na věc, tak každý doufá, že to padne na někoho jiného. „Kdo nás povede do boje?“ Zaryté ticho a řada svěšených hlav zkoumajících špičky svých bot. „Kdo to tedy zorganizuje?“ Váhavé pohledy z jednoho na druhého. „Má někdo nějaké dotazy nebo připomínky?“ „Už se proboha na nic neptej a vypadni!“ Inu, jsme národ chrabrých a odvážných jedinců, ale jen v soukromí našich hlav.

A taky jsme si vytvořili podivný vztah k cizímu majetku. Nemluvím o autech objetých korunou ani ulámaných zrcátkách, ale úzce to spolu souvisí. Mám na mysli závist. Někdo má něco, na co je hrdý, co ho těší a dělá mu to radost? Závidíme mu to. Závist je zlá, nepřející, zákeřná věc zakomplexovaných, zahořklých individuí. „Jo, máš to pěkný,“ ale rád bych ti píchnul kudlu do zad a vzal si to pro sebe. Aspoň ti ukopnu zrcátko, abych tě pořádně nas…měroval k sebereflexi a dobrovolnému návratu zpět do vod rovnosti všech. A já už toho pokrytectví a špatně utajeného zla, toho nízkého čecháčkovství, mám plné zuby. Chci to změnit. Nemyslím si, že to bude tak lehké, že si jen počkáme, až pomře generace odkojená komunismem, mraky se protrhají a hned tu bude lépe. Ne, vše bude stejné, protože lidé jsou stejní. Tedy pokud se sami nesnaží na sobě pracovat a změnit se, pak se díky jedincům může změnit celá společnost. Pomůžete mi?

Pojďme začít něčím malým. Třeba vztyčeným palcem. Líbí se vám něčí auto? Nestyďte se a dejte mu to najevo! Zatím vídám jen vykulené oči a ústa lapající po zatajeném dechu. Ale gesta uznání? A přitom to není těžké a dokáže to udělat tolik radosti! Vzpomínám si na jedno brzké ráno, kdy jsem snad ještě v polospánku jel po dálnici a zahlédl sněhově bílou Alfu Romeo Spider. Dojel v druhém pruhu na řidičovu úroveň, upoutal jeho pozornost, vystřelil jsem palec nahoru a zazubil se, řidič mi mávnul a smál se… a přísahám, že z pošmourných mraků vykouklo v tu chvíli slunce a celý den byl hned lepší. A věřím, že to kolega v historické Alfě cítil podobně. Stačila k tomu jedna vteřina a jedno gesto a dva lidé byli rázem veselí a šťastní.

Samozřejmě to přináší nesnáze a dilemata. Podobně jsem předjížděl Caymana a těšil se na oční kontakt s řidičem. Nahlédnu do kabiny a tam napomádovaná dáma neurčitého věku nalepená ve velmi neřidičské pozici na volantu. Zářivě oranžový nový Challenger a za volantem nesympatický holohlavec připomínající drogového dealera. Nebo slizký pozér zhroucený na středové opěrce Maserati GranTurismo. Ne, pro mě to není jen o autech. Je to o autech a lidech. Každý, kdo má peníze, si může koupit, co se mu jen zlíbí. Ale to neznamená, že je to nadšený řidič a blázen do všeho, co má kola. Takže kdo si palec zaslouží a kdo ne?

Nejsem puberťák, takže mě lesklá nová Ferrari a Bentley nedojímají k slzám štěstí, zvlášť když za volantem vidím lidi, se kterými bych si neměl absolutně co říci, protože nekopu do meruny, nerozumím showbyznysu a nejedu ve tvrdých drogách. Jak málo nadšenců řídí své sny! Ale někteří přeci. Tatík nakládající své děti na zadní sedačky Imprezy před McDonaldem. Kluk ve vytahaném triku a sepraných džínách v 350Z. Brýlatý mladík prohánějící svůj krásně udržovaný Fiat Coupé Turbo. Usměvavý stařík za volantem historického Jaguaru. Ti všichni viděli můj palec.

Tedy, vlastně neviděli. Prošvihl jsem je nebo si netroufl. Ale už na to kašlu a příště do toho jdu naplno! Respekt všem, kteří dali při výběru auta na hlas srdce místo chladného uvažování rozumu. Respekt všem, kteří si splnili sen i přes všechno odříkání, uskromňování a přizpůsobování se, než aby žili s něčím pohodlným, spolehlivým, ekonomickým, ale k uzoufání nudným. Respekt všem, pro které je radost z řízení víc než objem kufru nebo průměrná spotřeba. Respekt všem, kteří se autem jen nedopravují, ale občas se seberou a vypadnou se svou čtyřkolovou láskou jen tak se provětrat na zapadlé okresky. Pojďme se vzájemně odměnit za tu odvážnou a nerozumnou volbu trochou společné radosti. Jedním malým gestem, které nikoho nic nestojí. Palec nahoru, petrolheadi!

Umíte také takhle psát? Chcete všem nadšencům do aut sdělit své názory a nápady? Máme pro vás jedinečnou šanci! Přihlašte se do našeho KONKURZU a ukažte, co ve vás je!