foto Driversweb.cz

Driversweb na závodní trati – MX-5 závod podruhé

Datum článku: 9.6.2013 | Autor textu: Martin Jánský

Každý závod je jiný a přináší nové příběhy. Zápletkou druhého závodu byla zkažená první jízda a jediná šance na reparát. Jak to zvládl náš jezdec? Ustál to, nebo se pod tlakem zlomil?

Už vím, jak se cítí tenista, který jde na druhý servis. Při soupeřově setbolu. Po minulé jízdě na jistotu jsem zkusil být hned od začátku odvážnější a pokazil to, výletem po trávě jsem ztratil šanci na slušný čas v první jízdě. První podání do půlky sítě a mezi diváky to jen zahučelo. Ještě mám šanci to napravit druhým podáním. Jenže to má háček – mám ho zahrát na jistotu a riskovat ostrý soupeřův return, nebo si jít pro bod a osolit to? Snažím se tvářit klidně a sebejistě, ale na pozadí mozek točí plné obrátky a nervy pracují. Jenže tohle není tenis a jediný, s kým hraju mentální přetlačovanou, jsem já sám. Věřím si, mám na to, budu hráč a půjdu si pro eso. Eso na jistotu. Klasika.

Bylo hloupé dostat se do takhle prekérní situace. Přitom jsem to tentokrát nepodcenil. Dobře jsem se vyspal, dopoledne poctivě zajel tři dlouhé testovací stinty, jeden se zkušeným Jakubem Rejlkem (táhne Faster magazín a amatérsky závodí) na sedadle spolujezdce, abych nasál co největší množství informací o trati a stopě. Začínal jsem pomalu, hledal plynulost a rytmus, postupně zrychloval. Zkoušel jsem být jemný i drsný, zkoušel jsem různé stopy a různá místa pro řazení a nakonec našel své optimum, které mi mělo zajistit čistou jízdu a dobrý čas. K tomu slunečné počasí, přátelské auto... Co se může pokazit?

Až vám bude někdo říkat, že podřazování s meziplynem je zbytečné, nevěřte mu! Pokud v plném kalupu nesrovnáte otáčky, shození kvaltu auto na limitu (ne)pěkně rozhodí. A přesně to se mi vymstilo. Šedá MX-5, se kterou jsem trénoval a pak i jel závodní jízdu, měla při plných brzdách utopenější pedál, takže se mi hranou chodidla špatně dávkoval meziplyn. Zkusil jsem to tedy bez něj. Chyba! Povedl se mi start do první ostré jízdy, dobře jsem dobrzdil do důležité první zatáčky na konci rovinky, udržel rychlost v šikaně a blížil se do ostré levé vázající na pravý vracák. Dobře nabrzdit, podřadit rychle za dva a... už to jelo. Zadními koly to cuklo, zadek se začal hrnout doprava, kontra, balancovat plynem, větší kontra, pouštět plyn a rovnat. Mohl to být ukázkový smyk, jenže jsem ho nesrovnal. Přišlo ke slovu kyvadlo, zadek letěl na druhou stranu, volant mi dal přes prsty příliš pomalých a nešikovných rukou a auto si ustlalo na trávě. Hergot! Kolo jsem dojel, ale o čas se nemělo cenu starat, s tímhle zdržením jsem byl bez šance. Prima, nadechnout, vydechnout, teď mám hodinu a půl na zpytování svědomí.

Oblíbená závodnická výmluva by mohla být na podmínky na okruhu. Jenže byly ideální – lehce přes dvacet, jasno, sucho. Mýto je navíc moc pěkná trať, ideálně velká pro Miatu. Tak akorát dlouhá a široká, rozmanitá a členitá. Spousta hezky zatočených zatáček, dvě rychlé rovinky. Zapeklitých míst je tu jen pár, takže i když ji neznáte, rychle se ji naučíte. Další závodnická výmluva by mohla být na auto, jenže to taky neklapne, všichni měli stejné. Na auto tu vinu nakonec svalit ani nechci. MX-5 mě kousla, ale jen proto, že jsem jí svou nešikovností dal šanci. Jinak celou dobu byla přátelská a svolná ke každé špatnosti. Přeskočit obrubník, řídit plynem nebo s mírně klouzající zádí propojit dvě zatáčky v jednu, Mazda zvládá všechna kouzla. Rychlá je až dost, ovládá se naprosto delikátně a podvozek je ukázkově vyrovnaný. Cítíte, co pod vámi auto dělá a snadno můžete balancovat na hraně. Dokonce se nemusíte bát jít až za hranu a užít si jízdu s vlajícím zadkem, i v tu chvíli je MX-5 naprosto ovladatelná. Tedy pokud nejste kopyto a zvládnete z toho smyku i vystoupit, na rozdíl ode mě. Což mi připomíná, že je čas na reparát. Potlačuju nervozitu. Hlavně se neposrat.

Jenže já se posral. Protočení gum na startu, minuté brzdné body, špatné nájezdy, nepovedené přeřazení – přišla celá plejáda chyb, které se mi při tréninkových jízdách nikdy nepřihodily. Ztracený čas jsem se snažil dohnat agresivitou, kterou jsem ze sebe vlastně vypouštěl hněv na sebe sama, ale to mě ve finále zpomalovalo ještě víc. Výsledkem byl poslední čas, mizerný pocit a hledání kanálů, kterými bych šel domů. Prostě ostuda. Příhodná chvíle na další porci závodnických výmluv…

Že mi povolily nervy a já začal chybovat, bylo prostě dáno jen tím, že nemám dost naježděno. Při ostré jízdě jedete stále na dosah limitu tempem, kterému se v provozu ani nepřiblížíte. Tlačíte na auto i své řidičské schopnosti víc, než byste si kdy na okresce měli troufnout. Každý kilometr na trati vydá za desítky těch, které strávíte na běžných silnicích. Pokud už máte na silnicích něco naježděno, pokud začínáte mít pocit, že jste rychlí, že to máte v ruce, vyrazte na okruh a nejspíš budete ještě hodně překvapeni, jak na tom se svými schopnostmi skutečně jste. Zkrátka zkušenosti z uzavřeného okruhu jsou neocenitelné. A pokud pak otestujete své řidičské umění v závodu, určitě se dozvíte ještě víc o sobě – třeba jak zvládáte krizové situace. A já jsem zjistil, že se mám za volantem ještě hodně co učit. Ale nepropadám depresím, jen vím, že prostě musím víc jezdit. Nakonec nejsou to slavná vítězství, co vás posouvá dopředu, jsou to právě pády, po kterých se musíte znovu postavit na nohy.

Foto: Ondřej Lilling

Galerie

Komentáře