foto Driversweb.cz

Vox populi, vox dei – o tlaku veřejného mínění

Datum článku: 27.5.2011 | Autor textu: Martin Jánský

Svět je plný předsudků. Dokonce i svět kolem aut je jimi přesycen. Zvládnete jim vzdorovat, nebo si necháte diktovat, čím máte jezdit a co se vám má líbit?

Nejsem člověk řešící módu, styly a trendy. Zkrátka mě na to neužije. Mé rifle nejsou podle nejnovějšího střihu, trička mám nejraději vytahaná a opraná a mou nejoblíbenější mikinu zdobí letitý flek od barvy. Nemám iPhone, ani profil na facebooku a už vůbec nesleduji Superstar, jsem tedy z globálního hlediska silně out. A přesto, Peugeot RCZ, který jsme měli nedávno na testování (potkal se i s Sciroccem), mě donutil přemýšlet, co si na sebe obléct, abych se k autu hodil. Nikdy jste to neřešili? Tak to jste si asi nikdy nepředstavovali, že máte Ferrari, Aston Martin nebo Maserati. Vylézt z RCZ v kraťasech a sandálech by bylo podobné společenské faux pas, jako jezdit ve Ferrari Spider s kšiltovkou Porsche.

Nakonec padla má volba na onošené rifle (které jsem měl stejně zrovna našpiněné), polobotky (ve kterých se dá chodit a dobře se mi v nich řídí) a celé jsem to podtrhl bílou košilí s nedbale rozepnutými knoflíčky na hrudi (která je mi už poněkud malá). To vlastně není podstatné. Hlavně jsem se snažil vyhnout čemukoliv koženému s vystřiženými srdíčky na zadnici, což by v mých očích k image Gay Car of the Year sedělo mnohem lépe. Ještě jsem nasadil tmavé brýle a pod uklidňující rouškou anonymity se rozhlížel po okolí a sledoval, jak jsem sledován.

Všichni koukají. Mnozí dělají, že ne, ale stejně se mrknou. Protože RCZ je prostě nádherné. Prvoplánově, jednoduše a zcela záměrně. Když se koukáte déle, můžete zapochybovat o podivně roztlemené pežotovské přídi, rozmýšlet o vhodnosti nápadně širokých boků, ale když kolem vás RCZ profrčí, zmůžete se jen na zírání s otevřenou pusou, jak vás auto magnetizuje. Tak to prostě je. Jsou tací, co odolají. Dospělí se většinou snaží tvářit, jako že oni vlastně vůbec nekoukají a hází jen takové kradmé pohledy prokládané špatně hraným nezájmem a přezíravostí, ale od spontánnějších a mladších dostanete pořádně dlouhé zvědavé pohledy, nějaké to ukazování prstem, občas zamávání a hlavně... úsměvy.

A, sakra, hřeje to! Já to auto měl jen půjčené, a i tak mě hřálo, že můžu lidem rozdávat tyhle pocity kombinující zvědavost s radostí. Což teprve, když je to auto opravdu vaše, jak skvělý pocit to musí být. Každý takový zvědavý pohled a úsměv vás ujistí: „Ano, opravdu jsem si vybral správně.“ Tedy, pokud vám na takovýchhle povrchních věcech záleží. Podobně na lidi fungují už jen exotické supersporty. Ale má to jedno „ale“. Víme, co si myslí o autě. Ale co si myslí o vás jako majiteli a řidiči?

Když jste majitelem supersportu, odhaduji, že ty nejběžnější myšlenky jsou například: „Je to nějaká celebrita?“ „Kde na to nakradl?“ „Krize středního věku?“ „Co si tím kompenzuje?“ Nic lichotivého, že? V případě RCZ jsem se spíš bál, že vzniknou pochybnosti o mé sexuální orientaci, obzvláště v té upnuté bílé košili. Nevím, jestli ty pochybnosti rozehnalo mé pečlivě udržované strniště (hle, jak promyšlená byla má příprava!). Na metrosexuála ani exmodela spodního prádla rozhodně nevypadám, takže gay je asi ta jediná možná varianta. Naštěstí jsem ale autem žádného hošana nepřilákal.

Takže tu máme vyprofilovanou jednu část cílové skupiny zákazníků, jaká je ta druhá? V rámci testování zkoumáme i reakce běžných lidí, kteří do aut tolik nevidí, abychom získali správnou perspektivu neovlivněnou benzinem kolujícím v našich žilách. V rámci experimentu s RCZ jsem ho představil mé starší sestře, která z něj od prvního momentu byla naprosto unešená. Rozplývala se nad jeho designem a velmi snadno si ho k sobě dokázala představit. Do chvíle, než jsem jí nastínil své teorie ohledně sociální akceptace auta a jeho řidiče. A najednou přešla k myšlence: „To by si všichni mysleli, že jsem prodejná kur**.“ Ano, je to tak. Buď úspěšná modelka (s prázdnou hlavou v rámci typických předsudků) nebo zlatokopka. Taktéž úspěšná. Protože „na tohle auto si přeci nemohla vydělat sama, takže co všechno a pro koho musela udělat?“ Jasná logika závistivého plébsu.

Je sice slabošské nechávat se ovlivnit názory jiných, věci neznalých, ale tlak veřejného mínění zkrátka nelze pominout. RCZ se vám může fakt hodně líbit, ale opravdu byste si ho koupili, kdyby vás všichni měli za gaye nebo zlatokopku volnějších mravů? Uvažujte, já budu povídat dál. V našich končinách z lidí ještě hodně mluví prostá závist, odporná vlastnost malého českého človíčka, tak silně podporovaná nerovnou rovností v období komunistického režimu, který v nás chtě nechtě stále dřímá.

Jenže například v Anglii je to o něčem jiném, a přesto stejném. Ekoteroristické lobby tam mělo tak silný hlas vtloukající lidem do hlav své demagogie, že se dnes většina Britů dívá na majitele přerostlých SUV hůř než na masové vrahy. Výjimkou nejsou vulgární urážky, nevhodná gesta. To už si pak rozmyslíte, jakým autem budete jezdit, jestli mastodontem požírajícím planetu a vyvolávající hněv prostého pracujícího lidu, nebo raději luxusní limuzínou s naprosto totožnou spotřebou, ale bez image zabijáka planety. Nejednoho automobilistu to přimělo změnit kočár. U nás se podobných výjevů bát nemusíte, tady vás budou mít jen za zloděje a tuneláře.

A co třeba image značek? Jak se na vás budou koukat kolegové manažeři, když jste si místo nového Audi koupili velmi výhodné a, upřímně, stejně dobré Mondeo a z ušetřených peněz pořídili rodině nová kola, manželce kuchyň a společnou exotickou dovolenou? Kolegové by vás měli za chudáka, co už nepatří do klubu vyvolených. Co si o vás lidé pomyslí, když po letech škudlení a odpírání jste si konečně pořídili vysněné ojeté Ferrari 355, které si můžete dovolit provozovat jen na pár víkendových jízd měsíčně, ale stejně ho bezmezně milujete a nemůžete bez něj být? Nálepky kapitalistického prasete se asi stejně nezbavíte. A takových příkladů bychom všichni vymysleli bezpočet.

Společenské předsudky tu s námi prostě jsou, s tím se nedá nic dělat. Mám ukázat palec nahoru chlapíkovi Lamborghini, protože je to nadšenec, který si plnil svůj automobilový sen, nebo je to jen další pitomec, který neví, co s penězi a chce všem ukázat, že „on na to má“? Těžké rozhodování. A ani si nemyslím, že to dnes rozlouskneme. Ale já bych jednu radu přeci jen měl. Jezděte v tom, v čem chcete. Noste to, co je vám pohodlné. Jezte to, co vám chutná, koukejte na to, co vás baví, čtěte to, co vás zaujme. Zkrátka dělejte to, co vás naplňuje. Buďte silní a stůjte si za svým názorem bez ohledu na veřejné mínění. Protože nakonec co je vám po názoru nějakých pitomců, kteří tomu nerozumí a nic o vás nevědí? Buďte silní a nezávislí. Tedy alespoň do momentu, kdy vám někdo do otevřeného okýnka vašeho Cayenne zlostně nebo závistivě nehodí rajče.

Galerie

Komentáře