Píšu tenhle test dva dny po svezení s Cobrou a ještě teď mě bolí ruce i nohy, vlasy mám pořád nezvladatelně rozcuchané a v uších mi zvoní. Jízda staršími auty je vždycky fyzický zážitek, ale v případě Cobry se to blíží spíš šichtě v dole. Na otočení volantem potřebujete ocelové paže, tuhý spojkový a brzdový pedál vyžadují atletická lýtka, za nízkým čelním sklem se před poryvy větru moc neschováte a motor dělá neskutečný randál, který nepřeslechne nikdo v okruhu několika kilometrů, takže když sedíte pár centimetrů od výfuku, brzy skoro ohluchnete. Cobra je prostě peklo… nebo nebe, záleží na úhlu pohledu.

Její příběh určitě znáte – Carroll Shelby chtěl postavit své vlastní závodní auto a do oka mu padl jistý drobný roadster od AC. Možná nevíte, že si značky AC poprvé všiml při svém vítězném závodu na 24h Le Mans roku 1959 s Aston Martinem DBR1, ale určitě víte, že je pak požádal, aby do lehoučkého modelu Ace vrazili místo dýchavičného dvoulitrového Bristolu masitý Ford V8, a začal ho v roce 1962 dovážet na americký trh. Oficiálně se jmenovala AC Cobra, ale všichni ji podle jejího duchovního otce znají spíš jako Shelby Cobra. Kvůli vyšší ceně (v Evropě byla dražší než E-Type) nakonec celá produkce tří generací čítala pouhou tisícovku kusů, ale obliba Cobry byla i tak obrovská – což dokazuje spousta různých replik, které se po ukončení výroby originálu v roce 1967 vyrojily (a dosud rojí) po celém světě.

Jednu takovou máte přímo před sebou. Ale no tak, neohrnujte nos! Vzhledem k omezené výrobě původní Cobry a rychlosti, s jakou je jejich majitelé posílali do automobilového nebe, vystřelila cena originálů do oblak. Mluvíme tu o milionech. Dolarů. Replika je tedy jediným rozumným způsobem, jak si splnit sen, a ani tak nevyjde nijak levně. Navíc dobře vybraná novější replika může být ve skutečnosti ještě lepší než prehistorický originál. Ta naše se na vlastní kola poprvé postavila v roce 1978 a o 40 let později prošla v dílně Backdraft Racing rozsáhlou profesionální renovací. Kromě nového laku, čalounění a dalších drobností se měnily hlavně mechanické součásti: nápravy z BMW (konkrétně 328i E36 – té poslední dobré trojky), nové tlumiče, moderní brzdy a pneumatiky (235/45ZR17 a 315/35ZR17). Všechny tyhle úpravy nutně potřebuje s ohledem na to, co je pod kapotou.

Do originální Cobry dával Shelby osmiválce od Fordu: nejdřív o objemu 260 kubických palců (čili 4,3 l) s 264 koňmi, později 275koňovou 289 (4,7 l, Mk. I a II) a Mk. III dostala rovnou sedmilitr 427 (430 koní silniční verze, závodní kolem 490), aby závodní verze udržely tempo se silnějšími soupeři v podobě Grand Sport Corvette, Ferrari 250 LM a dalšími. Náš kousek má Ford 342 (5,6 V8), ale závodně upravený od Roushe, dvorních ladičů Fordu, na 466 koní a 570 Nm. Závodní verze, které válčily (a často vítězily) na okruzích po celém světě, nebyly o mnoho silnější. Je tak hrozivá, že se ji i pojišťovny bojí pojistit. A sakra! Asi jsem při tomhle výkladu před jízdou mírně zezelenal, protože mi majitel Cobry nabízí pilulky odvahy. Beru si je do ruky a ptám se po sklenici vody na zapití. Majitel zavrtí hlavou a ukazuje si na uši. Pak nastartuje.

Ohluší mě výbuch „VRAUR“ a kulometná palba „tatatatata“ – asi začala válka, nebo mi to tak aspoň přijde, když osmiválec po chvíli převalování naskočí a ustálí se na dunícím volnoběhu. Vzduch se naplní různorodým bubláním, prskáním a chrchláním vycházejícím z výfuků na bocích. Je to industriální symfonie, plnotučný ocelový rachot, který nekazí žádné trapné tlumiče nebo katalyzátory. Trochu to připomíná Harley. Vlastně čtyři Harleye.

Z takhle vzteklé Cobry jde strach, i když jen stojí na místě, ale přesto mě to táhne za volant. Vezmu za kliku schovanou zevnitř pod hranou dveří, lehce se připeču o zvolna se rozpalující výfuk (už mám jeden cejch od Catu na pravé noze, tak proč ne ještě od Cobry na levé, že?), vklouznu do anatomické závodní sedačky (té staré mušle, ne moderní skořepiny), poutám se závodním čtyřbodovým pásem (také dobovým) a chvíli jen vstřebávám dojmy. Tohle auto je vážně hlavně o motoru – vibrace osmiválce rozechvívají celý skelet, protřepávají mé vnitřnosti a rezonují mi v hrudníku. Připadám si, jako bych právě osedlal řízenou střelu připravenou k odpalu. Závěť mám sepsanou, s rodinou jsem se rozloučil, tak asi můžu jet…

Zašlapávám tuhou spojku a při povolování objevuji její jemnější nitro – je krásně progresivní, takže mě nezahanbí poskakováním při rozjezdu. Stejné je to s pedálem brzdy, jehož účinek jde skvěle modulovat, naprosto přesnou, ryze mechanickou řadičkou (a úžasně zalomenou – motor je hodně vzadu a převodovka Tremec 5spd za ním, takže řadička z ní vyšla prostě až takhle dozadu) s kraťoučkými drahami a taky volantem, se kterým na místě nejde skoro hnout, ale při jízdě ožívá. Pořád se s ním ale na kruhových objezdech a křižovatkách dost nadřu, tak honem ven z města. Vyjíždíme a začínáme fotit, což je normálně otrava, jenže teď jsem za ty klidnější chvíle pro aklimatizaci a zvyknutí si na ovládání Cobry a její reakce rád. Zvládnout takhle silné auto s tak fyzicky náročným řízením zabere delší dobu než u čehokoliv moderního, s čím můžete jet rychle hned od první zatáčky. Konečně na mě fotograf Honza mává, že je hotovo.

Podřazuji za dva, motor vyštěkne, zadupávám to, osmiválec zahřmí a auto vystřelí. Vystřelí – tohle klišé si přečtete v každém druhém článku o čemkoliv rychlejším, ale jen Cobra při plné akceleraci se dokáže přiblížit doslovnému významu toho slova. Cvakne spoušť řazení, úderník v podobě plynového pedálu uhodí do benzinového náboje, ten ve válcích vybuchne a čtyřkolová kulka změní skokově rychlost z úrovně „louda“ na „sebevrah“. Zrychlování? Ne, stane se to prostě naráz. Prásk, a jste o padesát metrů dál. Stovka za 4,3 sekundy je teritorium supersportů. Po chvilce se vzpamatovávám a vrážím tam trojku, Cobra dál brutálně nabírá tempo, výfuky hlasitě hřmí a fotografický vůz se ve zpětném zrcátku rychle zmenšuje. Bože, to je masakr! Měl bych se bát, ale hlasitě se směju.

Právě proto jsou muscle cary tak kouzelné – spousta řevu, spousta síly, spousta zrychlení. Cítíte to přímo fyzicky. Oproti nim má Cobra tu výhodu, že s sebou netáhne metr šasi a tunu železa navíc, proto je její akcelerace přímo výbušná a reakce tak bryskní. Na rozdíl od běžných muscle carů vás nezklame, ani když se silnice začne kroutit. Modernizovaný podvozek nezná nejistotu ani náklony (platíte za to daň na horším povrchu), široké moderní gumy se drží asfaltu jako o život. Jasně, Cobra není Caterham, přesto však není problém ostře brzdit, vrhat se odvážně do zatáček a pak z nich vystřelovat za lahodně drsného řevu osmiválce (rychle pochopíte, co Catu chybí).

Chcete vědět, jak se chová na hraně? Sorry, to vám nepovím, protože na víc než svižné tempo si s ní prostě netroufám. S řízením se pořád spíš peru. Na dokonalé zvládnutí Cobry byste potřebovali týdny a měsíce tréninku. Nejen za volantem, ale i ve fitku. Tolik výkonu v tak lehkém autě smrdí vždycky průšvihem, když však budete mít rozum, není nijak zákeřná. Její limity jsou díky moderním komponentám mnohem dál, než kam až sahá vaše odvaha. Klidně byste ji mohli vzít na okruh a zavzpomínat si na dny její závodní slávy... tedy pokud máte ocelové paže.

Cobru si ale v dnešní době nepořizujete kvůli časům na kolo (pokud nejste masochisti a/nebo hrdinové), spíš kvůli samotnému zážitku. A ten je naprosto nezapomenutelný. Obratností v zatáčkách se hlásí k ryzím sportovním autům, ale její největší zbraně patří do arzenálu pravých muscle carů: násilná akcelerace, kterou cítíte v žaludku i na tváři, ke které vyhrává basující V8, čistý zvuk Detroitu – zatloukání nýtů a řezání traverz – na maximální hlasitost. Báječná kombinace. Pokud jste se do Cobry už na pohled zamilovali, nemusíte se bát splnit si svůj sen. Ona totiž nejen božsky vypadá, ona božská je. Jen si k ní nezapomeňte pořídit permici do fitka a na masáže.

foto: Jan Svoboda

Už jste viděli naši fotogalerii brutální Cobry s krásnou Terezou?

Za spolupráci a zapůjčení vozu děkujeme společnosti Special Services.

"Baví nás, když vás to baví" Takové je nesobecké motto firmy Special Services z Hradce Králové specializující se na dovoz aut z USA. Funguje již od roku 1998 a dováží auta všeho druhu – nová, historická a speciální. Sníte o klasickém Caddilacu? O starém Mustangu nebo Chargeru? Nebo byste snad chtěli nový Challenger nebo Rubicon? A co takhle kompletně zrenovovanou Cobru? To všechno vám u Special Services rádi ve státech vyhledají, dovezou, zrenovují či upraví a dodají až před váš dům naprosto bez starostí a se zaručenou kvalitou. Není čas splnit si váš americký sen? Je vzdálený jen jedno kliknutí... www.SpecialServices.cz