Možná má béžový lak, který obvykle zanikne v šedi měst, a její nositel zůstává bezpečně skryt zvědavým pohledům, ale rozhodně není nenápadný. Chodci otáčí hlavy i celá svá těla, lidé z okolních aut jsou nalepení na okýnkách a bez dechu zírají. Právě mě předjela bílá dodávka a její řidič divoce troubil a ukazoval vztyčený palec. Nemohl bych být nápadnější, ani kdybych běžel po silnici nahý. Teď bych měl nasadit samozřejmý výraz, rozvalovat se na dlouhé lavici, pravou ruku mít ležérně přehozenou přes volant a levou vyhozenou z okénka a užívat si tu lavinu upřímné zvědavosti a zájmu. Jenže to nejde, jsem totiž dost nervózní a držím se volantu jako klíště, aby nebylo vidět, jak se mi klepou ruce. To víte, je to poprvé.

O své vé osmičkové panictví jsem přišel s Infiniti FX (kompletní test zde), na jehož sametové hřmění dodnes vzpomínám s mírně zasněným úsměvem na rtech. Jenže tohle je jiné. Živočišné. Svéhlavé. Intenzivní. Nic luxusně umírněného, nic domestikovaně civilizovaného. Jen mlátící válce, vybuchující benzin, stříkající olej a řemen letící s cinkotem kladek zub za zubem vstříc nekonečnu. Motor v FX byl jako pěstní klín v sametové rukavici, tohle připomíná bourací kladivo. Neklidně si na volnoběh přesypává válce ze strany na stranu, celé auto se chvěje strachem z bouře, kterou mám na povel pod pravou nohou. Ta bouře se blíží! A já se pevně držím hromosvodu na nejvyšším mrakodrapu v okolí.

„S automatem jste už jel, že?“ ptá se Radek Macál, šéf Special Services a hrdý majitel tohohle Oldse, sedící vedle mě. Jasně, taky jsem s jedním automatem přímo na tohle testování přijel. Jenže tady není klasická řadička na středovém tunelu. Noha na brzdě a už sahám levou rukou po páčce vyzývavě trčící zpoza volantu ve snaze zařadit Drive. „Je to ta druhá nahoře,“ opravuje mě, „tohle jsou blinkry.“ Tuhle chybu prý dělá hodně lidí, ale stejně si připadám jako idiot. „Ne, říkal jsem k sobě a doprava,“ podruhé mi opakuje instrukce k řazení, které jsem před chvílí netakticky přeslechl, když má mysl těkala kolem a v duchu jásala: „Juchů, osmiválec, pojedu, juchů!“ Ok, to nebyl nejlepší začátek, je čas se koncentrovat. „Pozor na brzdy, jsou trochu zavzdušněné, je potřeba na ně ostře,“ znamená prošlápnout pedál podlahou, aby auto začalo aspoň trochu zpomalovat. Prima. Ještě nějaké překvapení? Chrrr. „Jo, a nedávat plný rejd, to tahle auta nemají ráda.“ Paráda, takže tu máme více než pětiapůlmetrový koráb, který nebrzdí a nejde jednoduše lámat do zatáček, a jednoho nervózního řidiče. „Horší už to snad být nemůže,“ říkám si v duchu a zatínám prsty do volantu.

Tenhle příběh vlastně začal už na loňské Hradecké Vosmičce, kde jsem asi půl hodiny mlsně obcházel stánek Special Services s vystavenou Cobrou, Mustangy, Rivierou, Raptorem a dalšími nádherami dovezenými ze Spojených států. Pak stačilo poslat pár desítek e-mailů, učinit několik prosebných telefonů, utrousit pár dobře formulovaných výhrůžek a umístit hlavu jezdeckého koně do… vlastně ne! Šéf firmy byl nadšený naším nápadem posadit mě do auta velkého jako remorkér a pravděpodobně i s jeho motorem a poslat mě do běžné městské dopravy. Do nedělní podvečerní špičky. Kupodivu i teď vypadá překvapivě klidně.

Pokud jste nepoznali, v čem právě sedím, nemusíte se stydět. Snad jen ortodoxní amerikanisté s cejchem V8 vypáleným na srdci dovedou identifikovat tenhle model Oldsmobile. Jde o sedmou generaci jejich stěžejní řady 98, full-size luxusního kupé. Vyráběl se i jako sedan a kabriolet, ale karoserie kupé mu sluší rozhodně nejvíc. Elegantně uhlazená, nenápadně svalnatá. Aftermarketová chromovaná sedmnáctipalcová kola s gumami 245/45 vpředu a 255/45 puristy možná otráví, ale působí jako citlivé a moderní osvěžení klasického stylu. Taky se snadno ztratí v galakticky dlouhé karoserii s monstrózním zadním převisem. Na délku má ninety eight 5,7 metru, z toho 3,15 metru patří rozvoru. To znamená spolehlivě dost místa pro každého a také zhruba 1,5 metru kovu za zadními koly. Tak pozor v příliš strmých nájezdech, aby Olds nedrhnul potupně zadkem po zemi, a opatrně při odbočování – chybí nálepka známá z náklaďáků: „Pozor, vybočuje!“

Pořádný kus detroitské oceli, zachtělo by se říci. Ocel je možná skutečně detroitská, ale auto zkompletovali v devadesát mil vzdáleném Lansingu, domovském městě zaniklé značky Oldsmobile s více než stoletou historií, jež se definitivně uzavřela roku 2004. Oldsmobile 98 sedmé generace byl skutečně pokrokovým autem. Na svou dobu. Třímístná lavice vpředu i vzadu, všechna čtyři okna v elektrice, a dokonce i klimatizace. V šedesátém pátém! Co by za to dala dnešní supermini. Ve výbavě byl také posilovač brzd a řízení, nová třístupňová automatická převodovka Turbo-Hydramatic s měničem točivého momentu, dvourychlostní stěrače, bezpečnostní pásy vpředu a třeba i osvětlená schránka na rukavice. K tomu nezbytná porce chromu a dobových (čti z dnešního pohledu komických) plastů. Dřevo na palubovce je ale pravé a hodně příjemné na dotyk. Moderní byla i v té době nová platforma GM C, jež ctila klasickou koncepci V8 vpředu a pohon na zadek, tuhé nápravy byly ale už odpruženy vinutými pružinami místo listových per. A po pár metrech bych konstruktérům rád časovou dírou vzkázal: „Mohli jste si je odpustit!“

Vše, co jste kdy slyšeli o houpavých amerikách, rozhodně nebylo přehánění. Vlastně spíš naopak. Pohodlná auta šedesátých let se ladně pohupují nejen podélně, ale také příčně a navíc i diagonálně. „To je těmi dlouhými převisy.“ Je to tak, měkčí pružiny pak musí kompenzovat pohyby hmoty, nemluvě o tom, že to tak zákazníci prostě chtěli. Sice to bere jistotu při svižnější jízdě, komfort je však zcela mimo měřítka daná dnešními etalony luxusní třídy. Z pohledu jízdního komfortu mohly být nápravy klidně pevné – sedačky jsou tak měkké, že spolehlivě odpruží i přejetou díru o velikosti Grand Canyonu, aniž by si řidič překousl jazyk.

Houpáme se tedy napříč ulicí, předek se mírně komíhá ze strany na stranu, na což korekce řízením mrtvým kolem středové polohy nemají valný vliv. A všechna ta auta kolem jsou tak zatraceně blízko! Plyn jen lechtám a udržuji si bezpečný odstup i od té 200 metrů vzdálené budovy na druhém konci křižovatky. Brzdy se totiž stále neprobudily ze zimního spánku. Přestože jsou i vpředu jen bubny, prý koušou dobře, dokonce mají i posilovač. Ale teď se jim moc nechce. Přijde mi, že dráždím medvěda holou nohou, a svírám volant ještě křečovitěji.

Takhle to nejde, musím se uvolnit. Povolit svaly, uzoučký věnec velkého volantu hladit jen konečky prstů a nechat auto tak trochu jet svou vlastní cestou, nechat ho samo se rovnat a ustalovat houpavý pohyb. Už jsme kamarádi. Trochu to připomíná právě ten remorkér, jenž musí lodivod s citem a předvídavostí posílat proudem. Získávám klid a sebevědomí, automat naprosto neznatelně mění stupně a já se zaposlouchávám do typického brumlání V8 a začínám mít chuť objevovat hlubiny pohybu pravého pedálu. Na ten je napojen sedmilitrový (425 cui) osmiválec Super Rocket s nějakými 360 koňmi a 600 Nm. A i když ninety eight váží asi metrák přes dvě tuny, pořád by to mohlo být dynamicky zajímavé. Prošlapuji plyn, Super Rocket V8 rozmrzele zavrčí a pošle auto důstojně svižným tempem vpřed. Ha, na tachometru letmo zahlédnu čtyřicítku, takže se vlastně pořád jen loudáme. Jenže majlí, chlapče, majlí!

Nebudu vám nic nalhávat, svezení bylo krátké, většinu času kolem tancoval fotografický vůz, takže jsem si dynamiky osmiválcové dvoutunky moc neužil. Ale bez závodů na semaforech se silné osmiválce neobejdou, tak bych mu alespoň jeden svižnější start měl dopřát. V pruhu vedle mě zastavil dieselový Citroën C5 a já se rozhodl, že ho prostě smažu. V8 zahřměl, třístupňový automat neměl problém nahmátnout správnou rychlost a neforemný francouz se stal rázem jen malou tečkou ve zpětném zrcátku. Takhle chutná Amerika! Samozřejmě už nikomu nebudu vyprávět, že řidič C5 při čekání na zelenou zase zíral na obrovský americký koráb a nejspíš o nějakém rozjezdu ani neuvažoval. Historie se neptá, vítězství je moje.

I přes ten monstrózní motor a jeho výkon by mě novodobý efektivní diesel jinde než na rovince nejspíš zpráskal a hot hatch by se mi rovnou vysmál. Žádná americká kára se neřídí v Evropě nijak zvlášť dobře, ty staré obzvlášť. Jsou trochu velké na tak malý kontinent. Ale mně je to jedno, já jsem až po uši zamilovaný. Zamilovaný do volněji pojaté ovladatelnosti, zamilovaný do archaické modernosti, zamilovaný do strohého luxusu, zamilovaný do houpavého pohodlí, zamilovaný do upřímné přímočarosti a nekomplikovanosti. A samozřejmě do omamného soundtracku V8, který bych mohl poslouchat celé dny bez omrzení. Z moderního pohledu samozřejmě nejezdí nijak extra dobře, ale rádi mu to prominete, protože je tak fantasticky charakterní, síla jeho osobnosti strhává lidi všude v okolí a nutí je se smát. Plynovým pedálem přimějete ohnivou bouři pod kapotou zahřmět a roztáhnout tak lidem koutky ještě víc. Auto rozdávající radost řidiči i jeho okolí, pojízdný zázrak v dnešní době. A můžete ho mít za cenu Octavie Tour s dodávkou až před dům. Není to fantazie? Není čas žít svůj sen? Sakra, nutně potřebuji ve svém životě osmiválec…

Neměli byste minout naši exkluzivní fotogalerii klasických amerik s krásnou Evou.

Za spolupráci a zapůjčení vozu děkujeme společnosti Special Services.

"Baví nás, když vás to baví" Takové je nesobecké motto firmy Special Services z Hradce Králové specializující se na dovoz aut z USA. Funguje již od roku 1998 a dováží auta všeho druhu – nová, historická a speciální. Sníte o klasickém Caddilacu? O starém Mustangu nebo Chargeru? Nebo byste snad chtěli nový Challenger nebo Rubicon? A co takhle Cobru? To všechno vám u Special Services rádi ve státech vyhledají, dovezou, zrenovují či upraví a dodají až před váš dům naprosto bez starostí a se zaručenou kvalitou. Není čas splnit si váš americký sen? Je vzdálený jen jedno kliknutí... www.SpecialServices.cz