Stačí jeden pohled rozespalých očí z okna ložnice a víte, že dnes bude dobrý den – mezi zavřenými žaluziemi prosvítá modrá obloha ozářená sluncem. To znamená, že střecha půjde dolů a že jste blázni, když se ještě pořád válíte v posteli, když si můžete užívat pohybu na čerstvém vzduchu. MX-5 ve verzi RC má skládací pevnou střechu, která může navozovat pocit, že auto půjde používat jako běžné kupé, ale fakticky je to sebetrýznění. Střecha funguje dobře, úspěšně tlumí hluk a nabízí pocit bezpečí proti živlům přírodním i lidským. Jenže kabinu obemyká velmi těsně a navozuje tak klaustrofobické pocity. Kdepak, prostě musí okamžitě dolů.

Tak totiž zakusíte jedno z největších kouzel MX-5 – nebe nad hlavou. Kdo nezakusil jízdu bez střechy, nepochopí, jak příjemně odlišný je takový automobilový zážitek. Najednou jste všemu blíž a vše zažíváte intenzivněji. Zvuk, světlo, vůně, vítr. Pravda, v dobrém i ve zlém. Slyšíte lépe bručení a vytí motoru, ale taky hluk okolních náklaďáků. Užíváte si laskavých paprsků slunce, které vám však taky mohou přivodit úžeh. Cítíte vůni lesa po dešti, ale také pohnojeného pole. A pak je tu vítr, tradiční problém všech otevřených aut. V Mazdě je nicméně zkrocený slušně, obtékání auta na bocích vyřešíte vytaženými okny a turbulence za horní hranou čelního skla odstíní malý štítek mezi sedačkami. Mohl by být i větší, na krk přeci jen trochu fouká. A mně i na skalp, protože se svou výškou 185 cm jsem zjevně na hraně propočtů ergonomů.

Do kabiny se však jinak vejdu bez problémů a pohodlně – velký rozdíl oproti předchozím generacím NA i NB, kde jsem kvůli kolenům nemohl pořádně ani točit s volantem. Sedím o chlup výš, než bych si přál, ale rychle si zvykám. Na druhou stranu si hovím v pohodlných anatomických Recarech, která perfektně drží tělo a svírají ho hlavně v oblasti beder. Všechny ovládací prvky jsou na dosah (v tak malém autě je to snadné), audio systém BOSE hraje skvěle (stejně byl většinou vypnutý), z auta je bezchybně vidět (hlavně bez střechy). A plasty jsou mizerné. Tedy jejich slícování je v pořádku, nikde nic nedrnčí ani nevrže, jenže všechny jsou tvrdé a nijak zvlášť pohledné, některá tlačítka a přepínače působí už poněkud archaicky. Mohlo by vám to vadit? Nemělo by! Po kabině nebudete mít čas ani potřebu koukat, tahle Mazda totiž naprosto okouzluje na silnici.

Matěj:

První řidičské okamžiky s MX-5 rozhodně nemusí být jednoduché. Po detailech, jako je obtížný chod spojky, třesoucí se řadicí páka nebo mechanický hluk od diferenciálu, přichází méně příjemná nejistota v řízení. A když už v zatáčce své schopnosti přepálíte, nepříjemně vás zfackuje zásah ESP. Šokem je, že to není chyba auta. Je to chyba v přístupu k řízení.

Stačí stáhnout střechu, vypnout ESP, podřadit do těch nevyšších otáček a z MX-5 se stane jedno z nejvíce řidičských aut současnosti. O co hůře komunikuje řízení při balancování na limitu, o to je upovídanější v  přetáčivém smyku. Pak si s každým opepřeným výjezdem z křižovatky připadáte jako mistr volantu, protože nechat sklouznout záď je najednou jednoduché a předvídatelné jako lusknutí prsty. Vše do sebe krásně zapadá, zvuk je akorát intenzivní, aby nerušil při běžné jízdě a přitom vás povzbudil, až pojedete pilu. Výkon stačí k pobavení, ale není ho tolik, abyste byli jednou nohou v průšvihu. Houpavý podvozek z vás nevyklepe duši, a přitom je čitelnější pro hrátky s přenosem hmotnosti při skládání auta do zatáčky. Tohle zní jako recept na řidičskou nirvánu. Ještě teď mě mrazí v zátylku, když si vzpomenu na pár magických chvil za volantem...

Krásné okresky: Špičkou brzdím, patou meziplyn za 3, meziplyn za 2, zatočím, váha se přenese na vnější přední kolo a zadní se začínají klouzat a už jen poťukávám do plynu a řídím, jak hodně je potřeba utahovat nebo povolovat stopu. Výjezd pod plynem, bručení od výfuků, briskní řazení, prsknutí do výfuku a zase tvrdé brzdy, kvalt dolů, volantem naznačím, kam chci jet, a dál řídím jen plynovým pedálem. Takhle pořád dokola do omrzení, které prostě nepřichází.

Stará zástavba Prahy: K nakažení dalšího kamaráda virem MX-5 stačilo pár jedničkových zatáček do kopce a na kostkách kdesi ve staré části Prahy. K apexu míříme opatrně, nevidím za něj. Když je za rohem vidět prázdná silnice, trhám adhezi zadních kol spojkovým kopem, volant mi klouže mezi prsty zprava doleva, a to je ta chvíle, kdy prostě nejde udělat nic jiného, než šlápnout na plný plyn, a s hlasitým smíchem se řítíme vstříc dalším zatáčkám. Začínám mít pocit, že z toho auta nikdy nebudu chtít vystoupit.

Série kruháčů kousek od letiště: chvilku mezi nimi jezdím a otáčím se na dvojku okolo tří tisíc otáček a užívám si přenosu hmotnosti a balancu mezi nedotáčivostí a přetáčivostí. To je dobrá předokolková zábava, ale za chvilku chci víc. Napadne mě podřadit na jedničku. Bude dost výkonu na sklouznutí zádě a posunutí řidičského zážitku o metu dál? Otáčky vyskočí přesně do jadrného zvukového pole otáčkoměru a každé ťuknutí do plynu odstavuje záď víc a víc. Volant klouže v rukou do opačného rejdu, a když mám před sebou výjezd, ťuknu do brzdy, záď čitelně sklouzne ze strany na stranu a já si užívám výjezd z kruháče s výhledem bočním oknem a plynem na podlaze. To je ono, to je ono!

To nejenom zní jako řidičská nirvána, to JE řidičská nirvána! Od vystoupení z MX-5 přemýšlím, jestli je na mém soukromém žebříčku mezi Top 5 řidičskými auty před Porsche Boxster nebo za ním. Verdikt nejde jednoduše vynést, protože každé z nich nabízí jiný druh zábavy – Boxster vychovává chirurgicky přesné řidiče a ochota zatáčet je u něj díky motoru uprostřed silně návyková, zatímco MX-5 dělá z řidičů mírně chuligánské mistry volantu, kteří budou už navždy vědět, co dělat s autem za hranicí adheze. A kdo by nechtěl být mistr volantu…

Nemusíte ale létat na limitu, aby vás MX-5 řidičsky uspokojila. Mě prostě bavila už jen tím, jak dobře se řídí. Začíná to takřka perfektní řidičskou pozicí, pokračuje ideálně rozmístěnými ovládacími prvky a jejich odezvou. Řízení sice není tak ukecané, ale tím, že ho nekazí přenos výkonu, je pořád delikátnější než u většiny aut, kterou jsme v poslední době řídili. Fantasticky mechanická řadička s krátkými dráhami chce, abych si přeřadil i na tu vteřinu, než před zatáčkou zase začnu podřazovat. Ze čtyřky na trojku jen důrazně drcnu do páky, z trojky na dvojku, tedy disciplíny, kterou řada aut naprosto nezvládá, stačí konečky prstů přitlačit páku do otevřené dlaně. To je přímo lahodné! A pedály mě prakticky nutí do meziplynů – krásně progresivní brzdy gradují právě v místě, kde hrana špičky samovolně brnkne o pedál plynu. Ne jako u běžných spotřebních aut, kde produpávám plyn podlahou, aby se ručička otáčkoměru aspoň trochu pohnula, tady stačí jemně a otáčky hned povyskočí. Zatraceně, takhle to přeci má být! Proč to takhle nemá každé auto?! K čemu je pokrok, když se v něm ztrácí samá podstata řízení?

Takže i když se necítíte v závodnické kůži a necháte ESP zapnuté, MX-5 dokáže pobavit. Stále si sáhnete na limity, stále s nimi snadno můžete pracovat. A když nechcete a máte jen chuť užít si slunce a tepla, můžete. A nakonec ani počasí není limitem, stačí navléknout kulicha, pustit vyhřívání sedačky, dát vytápění naplno a namířit si výdechy přímo na ruce na volantu. Radost na každý den v roce. A radost skutečně pro každého, neboť MX-5 může mít mnoho tváří. Znám člověka, který stahuje střechu i v zimě a nejezdí víc než osmdesát, kamarád si zase chce užívat tu lehkost, ovladatelnost a balanc na okreskách a řada dalších brousí mírně poladěné Miaty na okruhu. Tohle auto umí být vším. Průvodcem všech, kteří vyrostli z klukovských hot-hatchových let a chtějí vstoupit do světa opravdových chlapů s opravdovými auty, i parťákem těch, kteří preferují totální ovladatelnost a neředěnou komunikaci před absolutní rychlostí. Do Mazdy MX-5 se prostě nedá nezamilovat.

foto: Jan Svoboda

autoři: Matěj Slepička a Martin Jánský

Test všech tří generací MX-5 naleznete ZDE!

Technické parametry vozidla Mazda MX-5 2,0 RC:

/tr