foto Driversweb.cz

Driversweb na trati – na chviličku soutěžákem

Datum článku: 10.2.2012 | Autor textu: Newbie

Další nový autor, který prošel naším konkurzem, je velký fanda rallye a měl tu příležitost svézt se aspoň krátce pravým závoďákem, byť jen juniorským, a rozhodl se o ten výjimečný zážitek s námi méně šťastnými podělit.

Je konec listopadu. Stojím na letišti kousek od Plzně, teplota atakuje bod mrazu, fouká jak na motorce a já se přesto potím. Jak je to možné? Za chvíli totiž usednu za volant soutěžního Fordu Fiesta a jsem nervózní jak prvorodička. Jak jsem se tady vůbec ocitl? Informace, že jsem přijel autem, náročného čtenáře jistě neuspokojí. Kam ale sahají prvopočátky touhy posadit se za volant soutěžního speciálu a za jásotu přihlížejících diváků projíždět zatáčky divokými smyky? Budeme se muset vrátit o čtvrtstoletí zpět, a to do roku 1987, kdy mě tatínek jako tříletého klučinu vzal poprvé na rallye. Tam jsem se zřejmě nadýchal výpary spáleného benzinu a láska k autům a automobilovým soutěžím se mi zaryla hluboko pod kůži. S postupem času jsem zjistil, že ze mě nikdy nebude nový Grönholm nebo Mäkinen, ale stejně jako spousta ostatních fanoušků automobilových soutěží jsem toužil na vlastní kůži okusit pocit, který zažívají soutěžní jezdci bojující o vteřiny na tratích rychlostních zkoušek. Jenže to není tak jednoduché. Potřebujete soutěžní auto, spolujezdce, licenci nebo třeba nehořlavé spodní prádlo. A co když ani jedno z toho nemáte? Tak můžete, podobně jako já, využít možnosti týmu ArtFordSport, který nabízí rallyechtivým nadšencům možnost posadit se za volant soutěžního Fordu Fiesta v rámci testovacích dnů pořádaných na letištních plochách a polygonech na různých místech České republiky. A nemusíte mít ani ty nehořlavé spodky. Spolu s kamarádem jsme se rozhodli této nabídky využít.

Po několika týdnech čekání konečně nadešel onen kýžený den. Po příjezdu na letiště se odebíráme do školicí místnosti, kde proběhne rozprava s majitelem týmu panem Galuškou. Ten nás seznamuje nejen s organizací celého testovacího dne, ale také nás zasvěcuje do tajů ovládání našeho soutěžního náčiní. Věděli jste třeba, že u auta se samosvorným diferenciálem se řadí pouze se srovnanými koly? Já ne. Při puštění spojky s koly v rejdu totiž hrozí poškození poloosy nebo diferenciálu. Následně jsme rozděleni do tří skupin – letištní plocha, rychlostní zkouška a občerstvení. Naše skupina začíná částí se sympatickým názvem občerstvení. Než schroupeme sušenky a vypijeme trochu horkého čaje, pojďme si krátce představit naše soutěžní náčiní, které budeme dnes trápit. Jedná se o Ford Fiesta, který je vybaven motorem o zdvihovém objemu 1,25 litru a disponuje stádem čítajícím zhruba sto koní. Teď si jistě říkáte, že to nejsou moc oslnivé hodnoty, které překoná leckteré rodinné kombi nižší střední třídy. Jenže oktávka v tédéíčku neváží 890 kilogramů. A nemá samosvorný diferenciál. A závodní tlumiče HP sporting. A ochranný rám. A skořepinové sedačky s šestibodovými bezpečnostními pásy. Suma sumárum, tohle auto slibuje zajímavé svezení.

Po nezbytném občerstvení přichází konečně čas posadit se do soutěžního speciálu. Nejprve ale na sedadlo spolujezdce do Fordu Puma vedle vrchaře a rallyekrosaře Honzy Beneše. Ten nás má povozit po letištní ploše, kde je pomocí kuželů vytyčena zhruba 2 km dlouhá trať. Jednak proto, abychom poznali, co dokáže takové auto v rukou zkušeného řidiče, a také proto, abychom se seznámili s tratí. Když se asi po minutu a půl dlouhé jízdě sápu přes trubky ochranného rámu ven z auta, nejsem si úplně jistý, jestli jízda zcela splnila svůj účel. Puma díky nízkému těžišti a rozšířenému podvozku v zatáčkách perfektně sedí, síla motoru mě při akceleraci tlačí do sedačky a při brzdění naopak visím v bezpečnostních pásech. Trochu mi vadí, že mám helmu moc blízko skořepinové sedačky a nemůžu pořádně otočit hlavou. Pozitiva však převažují. Honza to má v ruce, čas od času zatáhne za hydraulickou ruční brzdu a tak co chvíli létáme po letištní ploše dveřmi napřed. Jediné, co si však z  trati pamatuji, je, že jsou na ní nějaké kužely. Tuším, že byly oranžové s bílými pruhy… V tu chvíli přichází kamarád Johník se spásným nápadem. Nabízí mi totiž místo spolujezdce při jeho jízdě, abych se trochu naučil trať. S díky přijímám a chvilku poté, co se dá Fiesta do pohybu, zjišťuji, že Johník si toho z trati pamatuje zhruba tolik, co já. I když si chvílemi připadáme jak bludní Holanďané, daří se nám společnými silami nalézt správnou cestu. Po odjetí jeho tří jízd přichází moje chvíle.

Zapomínám, že bych měl být nervózní a usedám za volant soutěžního speciálu. Chrabrý Johník se odvažuje usednout na sedadlo po mé pravici. Po připoutání narážím na první problém. Na volant a pedály nedosáhnu úplně ideálně, vše mám na trochu dlouhé ruce a nohy. „To se asi nedá posunout, co?“ zjišťuji u mechanika, zda se dá s touto nemilou situací něco dělat. Překvapivě nedá ‒kroutí hlavou a ukazuje na šrouby v podlaze. Ale to už se za mnou zavírají dveře. No co, tak to těch pár kilometrů vydržím. Rozjíždím se a objevuje se druhý problém. Nevidím ven. Nechápu, jak je to možné, vždyť měřím na výšku celých 174 centimetrů. Když zvednu hlavu, tak můžu koukat přes volant, což znamená, že vidím tak zhruba někam k Rozvadovu. Další možností je mírné přikrčení, při kterém můžu sledovat dění před sebou dírou mezi volantem a přístrojovou deskou. Ani jedno není žádná hitparáda, ale budiž mi útěchou, že ve stejné situaci by měl jistě problémy i jeden nejmenovaný osminásobný mistr světa. Řídil by také komicky skrčený jako Quasimodo a koulejíc očima na všechny strany jako Hurvínek, jak jsem řídil já? Pravděpodobně ne. Pravděpodobně by si vyžádal „podprdelník“ (nehořlavý, pochopitelně), o kterém mně ale samozřejmě nikdo nic neřekl.

Fiesta mě překvapuje svojí rychlostí. I přes skromný výkon dokáže díky nízké váze obstojně zrychlovat, a tak po chvilce jedu téměř stokilometrovou rychlostí. Auto se moc příjemně ovládá, přesně reaguje na každý pohyb volantem a její jízdní vlastnosti jsou čitelné a nezáludné. A taky skvěle brzdí. I díky tomu se mi během dvou jízd dostává stále více pod kůži. Pořád ale dělám z mého pohledu spoustu chyb při brzdění, řazení, akceleraci, volbě stopy, no prostě všude. Není to tak jednoduché jako v běžném provozu. Tam s dostatečným předstihem před zatáčkou pohodlně přibrzdíte, a když se motor dostane mimo pásmo ideálních otáček, nic se neděje. V klidu přeřadíte na správný rychlostní stupeň a s lehkou nohou přidáte plyn. Šetříte přeci planetu a snažíte se jezdit ekonomicky. Ale tady to takhle nejde. Tady se jede na čas! Před zatáčkou musíte co nejostřeji přibrzdit. Když se začnou kola blokovat, tak je třeba bleskurychle povolit brzdový pedál, zařadit vhodný rychlostní stupeň, trefit přesně apex a pod plným plynem opustit zatáčku. Docela dost úkonů během několika sekund. A to je právě kámen úrazu. Pokud nemáte všechno správně zažité, tak se příliš soustředíte na jednu věc a v té druhé uděláte chybu.  Přesto si jízdu ohromně užívám. A v tom přichází moje chvíle. Měřená jízda. Stojím na startu a čekám na pokyn jednoho z pořadatelů, který třímá v ruce stopky. Říkám si, jestli by si neměl vzít radši kalendář. Za měsíc jsou Vánoce, tak to snad do té doby stihnu, ještě nemám nakoupené dárky. 3, 2, 1, START! Fiesta se za doprovodu pískajících pneumatik rozjíždí, levá zatáčka střídá pravou, brzda, podřazení, zatočit, plný plyn…  Ani nevím pořádně jak, ale během chvilky jsem v cíli. Ta chvilka v mém podání trvala necelou minutu a půl.

Pln adrenalinu vystupuji z auta. Srdce mi buší, ruce se chvějí a je mi horko. Ale jak je to možné? Když jsem usedal do auta, byla tam zima? To už se ale přesouvám na další stanoviště, kterým je rychlostní zkouška situována na obslužné asfaltové komunikaci lemované množstvím velice dřevěných keřů, stromků a stromů různého stáří a tloušťky. Protože během dne došlo z různých příčin k úbytku dvou kusů soutěžních Fiest, neusedneme oproti původnímu plánu za volant, ale pouze na sedadlo spolujezdce vedle pana Galušky. Což se nakonec neukazuje jako úplně špatná varianta, protože mám možnost načerpat mnoho nových poznatků o ovládání auta při závodní jízdě. Nikdy by mě třeba nenapadlo projíždět zatáčku s vyšlápnutou spojkou a na výjezdu jí pulsováním povolovat. Ale ono to funguje. Díky samosvornému diferenciálu dokáže tahle procedura vytáhnout auto ze zatáčky a na kluzkém povrchu se jistíte, že vám předek auta neuteče někam do polí. A pane Galuško, proč při brzdění v té zatáčce co utahuje, míříte autem na strom na vnitřku? Aha, protože když brzdu povolíte, tak se auto trochu zhoupne směrem ven a projedete zatáčku v ideální stopě.

Na závěr se ještě přesouvám do školicí místnosti, kde proběhne vyhlášení nejrychlejších řidičů. K mému velkému překvapení zazní i moje jméno, a tak si z Líní kromě spousty zážitků odvážím i několik drobných věcných cen. Na závěr se ještě posilňuji párkem z místního bufetu a vydávám se k domovu s přáním znovu se posadit za volant podobného závoďáku. Ale nejsem si jistý, jestli chci být zrovna soutěžákem. Rallye je totiž hodně komplexní disciplína a nestačí pouze dokonale ovládat svůj stroj. Soutěžní jezdec se musí umět přizpůsobit neustále se měnícím podmínkám na trati a do toho ještě poslouchat diktát spolujezdce. Navíc existuje riziko, že do vás ve velké rychlosti narazí stojící příkop či strom. Asi bych si pro začátek vybral méně náročnou disciplínu, kde mě nepřekvapí vytahané bláto či štěrk a při opuštění trati přistanu v měkkém kačírku či na louce. Mělo to vůbec celé smysl? Chtěl jsem se stát soutěžákem a po téhle zkušenosti jím už být nechci? Nebo pořád chci? Ano i ne. Já vlastně pořádně nevím. Odborně se tomu říká rozdvojení osobnosti. Ale jedno vím jistě. Za ty prachy to stálo!

 

Autor: Martin Jeníček

Foto: Martin/Petr Jeníček

Video: Johník

 

Líbí se vám tento článek? Nebo jste pobouřeni? Napište nám vás názor dolů do diskuze pod článkem.

Máte pocit, že byste to uměli taky? A třeba ještě lépe? Milujete auta a vše kolem a máte světu co říci? Rádi vám dáme prostor! Přihlašte se do našeho konkurzu a ukažte, co umíte! Klikejte zde.

Galerie

Komentáře