foto Driversweb.cz

Driversweb na trati – můj první závod

Datum článku: 6.5.2013 | Autor textu: Martin Jánský

Co umím? Na co mám? Jsem dost rychlý? Co se ještě musím učit? Konec keců, konec přemýšlení, konec flákání. Jde se závodit!

Jeden moudrý muž řekl: „Život je závodění. Všechno ostatní je jen čekání.“ A další moudrý muž dodal: „Závodění je ve skutečnosti spousta čekání.“

Stojím v řadě aut a poslušně čekám na start. Po trati projel závodní stroj, z boxů vyjíždí další do zahřívacího kola, štrúdl roluje o jedno místo vpřed. Ještě dvě auta čekají přede mnou, mám tedy asi čtyři minuty do startu. Spousta času na přemýšlení. Upravit volant, upravit sedačku, zkontrolovat nastavení ventilace, zkontrolovat teplotu motoru. Vše je ok. Už se to blíží, měl bych si vzít helmu. Na trať vyráží další auto, posunujeme se vpřed. Vyskakuji, natahuji si kuklu, nasazuji helmu. Miata přede mnou sundává střechu. To se chce opalovat? Je zataženo. Sakra, helma! Já se taky nevejdu pod střechu s helmou! Cpu se do kabiny, moc to nejde – s helmou na hlavě, jsem idiot. Za boha nemůžu najít tlačítko sundávání střechy. Vteřiny utíkají, nervozita roste, tep se zvyšuje. Kde je sakra to tlačítko?! Stisknout tlačítko a povolit páku, radí mi kamarád. Jsem idiot, idiot! Sedím a nemlátím helmou o rám střechy, skvělé. Poutám se. Auto přede mnou vyjíždí na trať, popojíždím k čáře, za kterou začíná závod. Mám minutu a půl. Hodně času k přemýšlení o kvalitě přípravy. Kondice auta – perfektní. Znalost trati – pochybná. Tréninkové jízdy – odbyté. Odlehčení – sundaná bunda a vynechaný oběd. Protažení svalů před jízdou – neuskutečněné. Sebedůvěra – mizivá. Hlavně neudělat ostudu. Tisknu volant a snažím se raději moc nemyslet. Po trati proletí rozparáděná Miata. Maršál mi ukazuje palec nahoru, mám volno. Vyjíždím do velkého světa závodů.

V životě petrolheada přijde moment, kdy už mu přestane stačit cvičné ježdění po okruhu, ale dostane chuť poměřit se s ostatními. Chvíle, kdy potřebuje získat skutečné měřítko nabytých schopností. Stav, kdy už nepotřebuje poznávat chování auta na limitu, ale chce poznat své chování v krajní situaci. Zkouška, která ukáže, jak na tom skutečně je. Vrhat se po hlavě do přímé okruhové bitvy plech na plech je pro začátečníka pitomost, na to zkušenosti nestačí. Pro začátek je daleko lepší přímý souboj jen s časomírou. Jen auto, vy a utíkající sekundy. To je soupeřů ažaž. A kde jinde by měl amatér začít než na Amater Cupu. Přivezte si, co chcete, a pokud z toho nic neteče a brzdí to, můžete jít na to a ukázat, co ve vás je. Dopolední tréninkové jízdy vám pomůžou poznat trať, podmínky, skamarádit se s autem a najít rytmus. Pak máte jen dvě jízdy, při každé dvě měřená kola, první s pevným startem, abyste prodali svůj řidičský talent. Všichni diváci sledují trať a lačně čekají, kdy uděláte chybu a někam to pošlete. Sláva nebo zatracení v minutě a půl. Takže žádný tlak…

Pouštím spojku a vyjíždím do zahřívacího kola. Jsem až překvapený, jak rychle ze mě spadla nejistota. S rozjezdem se mozek okamžitě přepnul do bojového módu, svaly se napnuly, smysly se zostřily, mozek pracuje na plné obrátky. Jsem maximálně koncentrovaný, je jen tady a teď. Je zima, zkouším zahřívat gumy. Nemyslím, že by to moc pomohlo. Posledních pár metrů pomalu doklouzávám k časomíře. Startér s bílou vlajkou si mě ještě posouvá. „Můžeme?“ Ukazuji palec, vlajka letí vzhůru. Naštěstí se startuji sám. Zhluboka dýchám. Musíš! Vytáčím startovní otáčky, pouštím spojku a s pískáním gum se MX-5 hrne dopředu a doprava. Do háje, míň otáček! Rovnám to, kola se chytají a vyrážím do prvních zatáček – lehká pravá, brzo do levé ostré a prodat ji. Krátká rovinka, přemýšlím o tom, jak všichni v boxech koukají akorát na mě, jak prolétám kolem. Nebude můj čas propadák? Neroztočím se někde? Dovezu to do cíle v pořádku? Koncentruj se! Trefit brzdný bod, dlouhá levá a citlivý přechod do pravé, aby mi to při přenosu váhy kyvadlově neulítlo do svodidel, pak už plnej. Hlavní rovinka, na konci rychle trojku a hned brzdit a zpátky za dva. Sakra! Jsem pomalý na brzdu s meziplynem, takže se auto rozhodí, míjím apex a jedu moc zeširoka. Přemýšlením o téhle chybě znovu ztrácím koncentraci. Brzda, pravá propojuje do pravé vracečky… přichytím se, jak pozoruji čmeláka prolétávajícího před autem… Martine!... ťuknout do brzdy a stočit čumák, užší nájezd do levé, prodat ji v nájezdu do retardéru, natěsno minout gumy a druhé kolo. Chytám rytmus, jedu plynuleji, koncentrovaněji. Cítím jemné pohyby auta pod sebou, zahřáté přední gumy omezují nedotáčivost, zahřáté zadní podporují přetáčivost na pobídnutí plynem. Konečně fungujeme oba – já a auto. Ale kolo končí příliš brzy, než abych z nás obou dostalo ten nejlepší výkon. Prolétávám kolem časomíry, zajíždím do boxů, zastavuji v depu. Oči zrychleně těkají po autě a kontrolují kroky mého vnitřního autopilota, který převzal řízení. Budíky ok, vyřazeno, zabrzděno, odpásat se, klika, vystoupit, sundat helmu. Žíly pumpují adrenalinem, ruce se mi třesou, svaly se neuvolňují, hypersenzitivita nepolevuje. Příštích pár minut si stále připadám pořád jako lovec na honu antilopy.

Na okruh do Sosnové nás pozvala Mazda a velkoryse nám nabídla tři MX-5 (redakční test ZDE) k porovnání schopností redaktorů několika automobilových periodik. Souboj, který byste určitě také chtěli vidět – tedy pokud by šlo o piloty F1. Stejná auta, stejné podmínky, žádné výmluvy. Rozhodně se nepůjde vymlouvat na auta, protože – a to říkám upřímně, aniž bych se cítil Mazdě jakýmkoliv způsobem zavázán – Miata je přesně na takovýhle typ akce dokonalá. Neznámé auto, neznámá trať. I když neznámost trati eliminujete pilováním závodní stopy pár tréninkovými koly, pořád je tu ještě auto, které musíte rychle dovést na limit a za něj, abyste mohli jet naplno. To poslední, co byste potřebovali, je kousavá, mstivá mrcha. Mazda MX-5 je zadokolka z rodu přítulnějších. Začne to tím, že nastoupíte a… vše je správně. Dokonalá řidičská pozice bez potřeby jakýchkoliv úprav. Vynikající základ, ale MX-5 toho umí víc. Rozumný výkon, kdy už vás to baví a připadáte si rychlí, a přitom můžete jít brzy do plynu bez většího strachu o výlet do kačírku zadkem napřed. Všechny ovládací prvky mají perfektní odezvu, auto vám poctivě dodává všechny potřebné informace a podvozek odpustí řadu chyb, čímž chlácholí vaše sebevědomí. Pokud jste zkušený řidič, máte její talent v hrsti a můžete si s ní dělat, co chcete, nicméně ani v méně šikovných začátečnických rukách nekousne. Uklidňující.

Prozradím vám tajemství. Zajet dobré kolo, se kterým jste spokojení, není to nejtěžší. Poznáte stopu, najdete plynulost a hranice, které vám přijdou správné pro nejlepší výkon. Nejtěžší je tyhle hranice posunout. Brzdné body, nájezdové rychlosti, přidávání plynu – to vše jde vylepšit. Musíte vystoupit z komfortní zóny pocitové jistoty a vrhnout se na hrdinské území „pošlu to tam a uvidíme“. Musíte nahlédnout do své tašky s talentem a vylovit jeho poslední zbytky. Tady poznáváte sami sebe. A tuhle potřebu odhalíte ve chvíli, kdy časoměřiči přinesou výsledky a vy zjistíte, že vás někdo ve stejném autě pojel o tři sekundy. Hergot, kde to vzal?! Ok, tak budu jemnější na startu a nebudu protáčet kola, taky si odpustím to řazení na konci rovinky. To je tak sekunda a půl. Ale co dál? Kde později brzdit? Kde jít dřív na plyn? Kde lépe spojit zatáčky? Jak sakra zrychlit?! Mám hodně námětů k přemýšlení, když zase sedím v kokpitu a čekám ve štrůdlu na druhou jízdu. No, rozhodně se musím víc koncentrovat už od začátku. To by mohlo jít, uklidňuji se. První dešťové kapky dopadají na čelní sklo. A sakra, změna strategie – zkusím nedostat ostudné hodiny.

Naštěstí trať nestihla zvlhnout, takže byla druhá jízda lepší. Sice jsem kola na startu protočil stejně blbě, ale na rovince jsem to podržel v omezovači a víc se soustředil jen na jízdu. Výsledkem bylo zrychlení o sekundu a pocit spokojenosti. Ale pořád nevím, kde bych hledal další dvě vteřiny, nemluvě o tom, že leader poskočil o další sekundu. Nechutné. V konečném pořadí to bylo místo někde uprostřed odpovídající jízdě na jistotu, takže žádný průšvih. Ale tenhle závod je pryč, už nejde nic spravit. Příště musím zrychlit. Zkusím lehčí snídani, budu dopoledne víc trénovat a před jízdou si dám pár protahovacích prostocviků, abych aktivoval svaly a měl rychlejší motoriku. Bude to stačit? Snad. Kdybych měl dnes ještě pár jízd navíc, určitě bych se posunul o něco vpřed, ale na „kdyby“ se nehraje. Co nezajedete na trati, to neokecáte. Takové jsou závody.

Důležitější bylo, co jsem zjistil o sobě. Závod je závod a je úplně jedno, jestli se jede o světovou trofej nebo jen o čest. Lovecké pudy zašlapou do země trému. Konzistence je v pořádku, jen zapracovat na koncentraci hned od začátku. Chtělo by to rychlejší motoriku, víc citu, víc plynulosti – takže víc jezdit. Získávat jistotu, pak přidat na odvaze a pomalu se posouvat. A ještě něco jsem zjistil. Závodění je droga. Bušící srdce, auto na hraně, jet na krev a zkusit zatlačit ještě o kousek víc. Výzva a její pokoření. Je dlouho po půlnoci, jsem unavený a měl bych jít jako každý normální člověk spát. Ale nejde to. Duchem jsem stále v kokpitu. Pořád tančím s Miatou po trati, pořád hledám, kde ještě by šlo zrychlit. Je to v háji, asi začínám být závislý. Závislý na rychlosti, na adrenalinu… na závodění. Kdysi někdo napsal: „Když nesedím v závodním autě, myslím na to, jak sedím v závodním autě.“ Takže na shledanou za dva týdny ve Vysokém Mýtě. Budu tam, budu připravenější a budu ještě rychlejší. Z tohohle vlaku se už prostě nedá vystoupit.

Foto: Ondřej Lilling

Galerie

Komentáře