foto Driversweb.cz

A přece se točí! – kampaň za návrat malých kol

Datum článku: 28.1.2013 | Autor textu: Martin Jánský

Osmnáctky, devatenáctky, dvacítky. Ne holky, ale velká kola. Designéři je milují, konstruktéři nenávidí, tunerům se kolem nich točí celý svět. A zákazníci? Ti sami většinou ani nevědí, co si vlastně mají myslet a co mají chtít. Pokud patříte mezi nerozhodné, čtěte pozorně, my vám ta obří kola zprotivíme.

Dost bylo velkých kol! Šestnáctky se staly naprostým minimem, osmnáctky standardem, dvacítky už má kdejaký hot hatch. Dvaadvacítky, které jste dřív viděli jen v chromovaném provedení na votuzených Hummerech, jsou běžnou součástí příplatkových nabídek supersportů, sportovních SUV nebo manažerských limuzín. Už to pomalu začíná být absurdní, jak obrovská kola můžete na autech najít. Nevýhody jsou totiž zjevné:

  • Jízdní komfort – na velká kola jdou nazout jen nízkoprofilové slupky, které spolehlivě zničí poslední zbytky poddajnosti, které zanechal sportovně naladěný (čti prkenný) podvozek, jenž je dnes tolik v módě. Odnáší to nejen vaše záda a zuby, odnáší to i interiér a celé šasi a konstrukce auta. Schválně, trefte kolem díru a povídejte, jaké všechny části auta uslyšíte zaskučet, zavrzat a zavzlykat, a celé to okořeňte vlastním skučením nad další fakturou za úpravu geometrie a rovnání zkřiveného kola.
  • Neodpružená hmota – potěžkejte si dvacítkové disky a pak zvedněte lité patnáctky. Cítíte rozdíl? Neodpružená hmotnost je naprosto kritická pro kvalitu jízdy a ovladatelnost. Čím méně, tím pochopitelně lépe – menší hmota na roztáčení, méně destruktivní vliv na zavěšení. Proto nejezdíme na těžkých ocelových kolech, ale na lehkých slitinových discích.
  • Řízení – kola s velkým průměrem nebývají úzká a s šířkou gumy roste síla nutná k jejich otočení na místě. Takže posilovače dále posilují a zabíjejí poslední náznaky citu v řízení, které u moderních elektrických systémů zbyly.
  • Přilnavost – čím více gripu, tím více rychlosti. Ale také méně zábavy. Velká a široká kola spolu s nízkými bočnicemi gum znamenají méně progresivní chování na limitu. A věru není nic zábavného na tom, když se vám to ve sto dvaceti bez varování náhle a rychle urve.
  • Cena pneumatik – všechny ty šlupičky s profilovým číslem 45 a nižším jsou drahé, s každým palcem průměru roste cena ještě výrazněji. Možná to nevypadá jako zásadní problém, ale sada za dvacet tisíc jednou za sezonu už je v rozpočtu znát. A to se pořád bavíme o relativně konfekčním obutí. A mimochodem, kolik sad zimních devatenáctek má váš nejbližší pneuservis na skladě? Poradím vám – to číslo je kulaté a menší než jedna.

Definitivně mě to nakoplo při pohledu na Škodu Rapid, jejíž šestnáctipalcové liťáky se komicky ztrácely v nekonečné bílé ploše tučné karoserie. Jako by tam ani nebyly. Je to tak trochu bizarní situace, do které se dostala více či méně všechna nová auta. Je to o perspektivě. Dříve velká kola dostávala své místo jen na konceptech, čtyřkolových autosalonových modelkách, které měly demonstrovat tvořivost designérů a odvahu automobilky. Všimněte si, že každá stylistická skica má kola přes celou karoserii, každý malý hatchback tak vypadá dynamicky jako supersport. Realita ale nemůže být odlišnější.

Zasahují do toho konstruktérské a vývojářské požadavky, které si přeci jen nějaký prostor pro zavěšení a uchycení tlumičů spolu s kapotováním dalších komponent žádají. Nejvíc do toho ale kecají požadavky na bezpečnost. Přední kapota musí být pěkně oblá a macatá, aby si nebohý chodec mohl ustlat do měkkého plechového lože. Když je vysoký čumák, musí být i vysoké boky a vysoká záď. Prostá symetrie. A vysoký ponton karoserie si žádá vyplnit – ano, velkými koly. Takže to je vlastně vynucené dobou a designéři jsou v tom nevinně, že?

Ne tak rychle! Podívejme se do historie, třeba na původní Mini na desítkách, Capri na třináctkách, M3 E30, Delta Integrale nebo Audi Quattro na patnáctkách – to nejsou žádné nesmyslně obří rozměry, a proto měla všechna tahle auta normální výšku pneumatik, a proto i progresivní chování na limitu. A u všech vypadala jejich kola malá. Jenže to bylo cool, nosila je prostě se ctí. Designéři si samozřejmě vypomáhali různými lemy blatníků, nástavci či vybouleninami, ale proč ne? I Countach 5000 QV má patnáctky a jeho vytažené blatníky se staly ve světě nadšenců do aut legendární.

Sice je doba plochých boků a hladkých povrchů, jenže to je prostě jen módní trend, dočasný vizuální styl, který nás do pěti let zase omrzí. Takže v příštím kole stylistického sebeurčení doporučuji všem značkám zmenšit kola o dva palce a v oblasti blatníků zkusit použít trochu kreativity, aby takové hot hatche nemusely jezdit na dvacítkách, nejlépe ani na osmnáctkách. Designéři se možná trochu víc nadřou, ale všem ostatním to prospěje, konstruktérům i budoucím majitelům. Tohle není jen prázdné plácání do větru typické pro přechytralé novináře, tohle je z osobní zkušenosti, já jsem se svou Pumou totiž před časem udělal totéž. Shodil jsem přerostlé sedmnáctky a vrátil ji na původní patnáctky. Tím jsem se zbavil totální prkennosti podvozku, auto si už podle povrchů nediktuje, kudy pojedeme, lépe se i řídí. Jen, pravda, už nevypadá tak hustokrutě, na tuningovém srazu bych moc palců nahoru neviděl. Což mi vlastně přijde cool.

Umíte také takhle psát? Chcete všem nadšencům do aut sdělit své názory a nápady? Máme pro vás jedinečnou šanci! Přihlašte se do našeho KONKURZU a ukažte, co ve vás je!

Galerie

Komentáře