foto Driversweb.cz

Rally Finland 2011: návrat ke kořenům

Datum článku: 19.8.2011 | Autor textu: Luboš Růžička

Každého rallyového fanatika jednou v životě nevyhnutelně dožene touha vrátit se ke kořenům. A letos přišla řada i na mě!

Nejdříve jen tiše přešlapovala, plížila se za mnou jako stín, a přestože jsem ji neslyšel, neustále jsem tušil, že tam někde je. Přes den mě z dálky pozorovala, v noci se odvážila blíž a navrtávala mi mé nejtajnější sny. Jednou jedinkrát jsem pak polevil v ostražitosti a už mě vlekla na sever vstříc zemi ledovcových jezer, nekonečných lesů, šotolinových okresek a tisíců horizontů.

A tak jsem se v pondělí 25. července ráno nalodil ke svým strakonickým kolegům. Domovem na příštích osm dní se nám stala poslední inkarnace Escortu z roku osmadevadesátého v provedení na cesty nejvhodnějším, tedy třídveřovém. Oprášili jsme dlouho zapomenuté umění hry v tetris, vměstnali to nejnutnější do „escortího“ zavazadelníku a v deset hodin východočeského času mohli zvednout kotvu a nabrat severní kurs. Z ekonomických důvodů jsme z nabízejících se alternativ vybrali trasu přes pobaltské země a z estonského Tallinnu potom trajektem do Helsinek. Podle internetových map měří sice něco přes 1 500 kilometrů a zabere 25 hodin čistého času, vzhledem k ceně trajektu z Rostocku či Stockholmu se ale stále jevila jako zdaleka nejlevnější varianta. I přes vcelku sloní vzdálenost však pokyny cestovního itineráře zněly stručně – 1/14 směr Náchod a pak po E67 až do Tallinu. Trajekt odplouval v úterý v 17:00, shakedown byl naplánován na čtvrteční časné ráno, první ostrá RZ potom na odpoledne. Rezerva se tedy zdála být dostatečná i pro případ kolon či nějaké té zácpy, kterými už každoročně hrozí zejména polská silniční síť.

   

Prvních pětačtyřicet českých kilometrů do Náchoda probíhá v poklidu. Za Náchodem se nám staví do cesty hřeben Gór Bistrzyckych (omlouvám se za gramatiku, ale v polském skloňování prozatím nejsem kovaný), jediné kopce na naší tisíce kilometrů dlouhé výpravě. Jako o život bičujeme devadesátihlavé stádo valachů říšského Zetecu a necháváme za sebou jeden český kamion za druhým. Naopak ty polské si nás dávají k obědu, o účelu dvojité čáry, zebry a snad ani o zákonech fyziky nemají naši sousedé dle mého ani ponětí. Další čtyři stovky kilometrů do Warszawy vedou buď vesnicemi, nebo po rozestavěných dálnicích, které Poláci zuřivě budují pro fotbalové mistrovství Evropy 2012. S padesátkou v obci si tu nikdo starost nedělá, a pokud vás zezadu tlačí sedmdesátkou jedoucí kamion, holt nezbývá než se přizpůsobit. Horší už je to se stojícími či ploužícími se kolonami po rozestavěných úsecích, díky nimž okraje Warszawy dosahujeme až okolo sedmé hodiny večer. Ta má být jediným navigačním oříškem celé cesty, neboť je údajně prosta jakéhokoliv značení. Jeden z našich předchůdců, jehož cestovní deník jsem na fóru louskal večer před odjezdem, se s papírovou mapou Evropy ztratil hned na druhé křižovatce. Nic tedy neponecháváme náhodě a vybaveni papírovou mapou Evropy se pro jistotu ztrácíme hned na křižovatce první. Před očima se mi vybaví jen pár řádků deníku, ve kterých autor radí držet se stále hlavní silnice, která by nás měla vyvést touženým směrem z města. Téhle zaručené taktiky se tedy držíme celých pět set metrů, když tu se nám staví do cesty zákeřný kruhový objezd a celý náš plán s hlavní silnicí utopí ve fontáně, jíž je nepochybně právě pro tyto případy vybaven. Zbytek průjezdu polskou metropolí je zbytečné popisovat, neboť vůbec netuším, kudy pokračoval. Po nějakých dvou hodinách se ale nakonec šťastně škrábeme zpět na E67 osmdesát kilometrů za Warszawou a za houstnoucího deště pokračujeme na polsko – litevskou hranici, kde zkrouceni do roztodivných tvarů kolem jedné hodiny ranní alespoň na chvíli usínáme.

 

Tři hodiny nato nás probouzí ostré ranní sluníčko a my vyrážíme pokořit nekonečné pobaltské roviny. Oproti předchozímu dni naskakují kilometry neskutečně rychle, na širokých cestách nejsou kamiony žádnou překážkou a vesnice by snad spočítal i dyskalkulický prvňák. Proto už ve dvě hodiny odpoledne parkujeme v tallinnském přístavu, abychom se o pár minut později dozvěděli, že večerní trajekt je až po kapitánský můstek nacpaný a že i na následující den je beznadějně vyprodáno. Hned druhá společnost nám naštěstí nabízí lístky na středu ráno, takže se chvíli touláme po historickém centru města a večer kotvíme u starého přístavu, kde po zkušenosti z předchozí noci radši už předem vzdáváme spaní v autě a rozbíjíme stan.

 

Tříhodinovou ranní plavbu ještě sladce prospíme v objetí měkkých sedaček palubní restaurace a čerpáme síly na závěrečné tři stovky finských kilometrů. Tady se konečně, poprvé za celou cestu, necháváme hýčkat pohodlím dálnice a přes Lahti se pomalu blížíme k městu Jyväskylä, tradičnímu centru finské rally. Jeho okolí bude dějištěm ranního shakedownu, a tedy mým vůbec prvním setkáním s mistrovstvím světa.

Natěšeni na ráno si míříme projít trať a vyhlédnout vhodné místo. Hned při jejím prvním spatření mi však nekontrolovatelně klesá čelist a neubráním se ani několika obdivným, leč nepublikovatelným výrazům. Naskýtá se mi totiž pohled na učiněnou soutěžáckou nirvánu. Táhlé široké zatáčky střídají ostrá odbočení, za prvním horizontem čeká hned několik dalších a nájezdy na některé z nich si svým sklonem nezadají s nejednou krkonošskou sjezdovkou. To vše na tvrdé a proklatě rychlé šotolině. Je tu prostě všechno, o čem se mi za jasných nocí zdává, co jsem si dosud jen maloval ve svých představách. A ano, samozřejmě včetně těch blonďatých sličných stvoření, kterých je v těchto severských zemí tolik, jako kůrovce na Šumavě. Je sice teprve jedenáct hodin večer, první diváci se tu ale pomalu začínají scházet, a tak padá rozhodnutí postavit stan pro jistotu přímo u trati. To se ukáže jako nápad z nejlepších, neboť v šest hodin ráno už je trať nedočkavým obecenstvem doslova obsypána, stejně jako na ostatních ostrých zkouškách, kde si atraktivní divácká místa musíme doslova vysedět.

 

Co napsat dál? Líčit onu dramatickou atmosféru? Rozplývat se nad dech beroucími průjezdy nadupaných speciálů v mistrovských rukou těch nejslovutnějších světových es? Slušnými slovy to dostatečně výstižně popsat nedokážu a vulgárně tu raději mluvit nebudu.

Snad vám mé pocity alespoň zčásti přiblíží video umístěné níže. Předem upozorňuji, že nejde o reportáž, takže v něm nejspíš nenajdete všechny své favority. V takovou chvíli totiž onu nádheru prostě musíte sledovat přímo a raději necháte své oči ostřelovat tisíce bodavých kamínků, než abyste se zbaběle skryli za objektiv kamery. Berte tento materiál spíše jako pokus vystihnout vlastní pocit a atmosféru téhle nezapomenutelné akce.

 

 

Foto & video: Luboš Růžička

Galerie

Komentáře